středa, 16. září 2009

New York - Jaro v Metropolitní opeře

Napsal(a) 

Firkušný a Martinů v newyorském Central Parku, foto Centrum Bohuslava Martinů, Polička Firkušný a Martinů v newyorském Central Parkufoto: Centrum Bohuslava Martinů, Polička

Na vzácné fotografii je Rudolf Firkušný s Bohuslavem Martinů, jak jdou městským parkem s charakteristickou kulisou stupňovitých vysokých budov v pozadí. Newyorský Central Park je neuvěřitelně velkou oázou uprostřed velkoměsta, světem pro sebe. Tehdy – i dnes. Mrakodrapy, které zeleň na starém snímku obklopují a které za války rámovaly životní prostor obou českých emigrantů, jsou už však dávno malé proti stavbám, které vyrostly za nimi a vedle nich. Při pohledu z jejich vrcholků se několikakilometrový park s velkou vodní plochou táhne do dálky jako obrovský obdélník.

Prozíravost těch, kteří kdysi založili park vlastně ještě za městem a nedovolili ho později zastavět, si pochvaluje i Jiří Bělohlávek . Letos počátkem roku za oceánem trávil dva měsíce, když připravoval a dirigoval v Metropolitní opeře Evžena Oněgina a Rusalku . „New York mi velmi vyhovuje, protože bydlím relativně blízko Central Parku. To je moje každodenní relaxační místo,“ vypráví v temném podzemním zákulisí světoznámého operního domu. „A ještě jednu ohromnou výhodu má New York oproti Praze – je tu nápadně velké množství slunečných dní. Je to ohromně povzbuzující. Využívám tento faktor, který dodává energii, naplno,“ říká.

Slunce září, je pár hodin před sobotním odpoledním představením Dvořákovy Rusalky. Je přenášeno rozhlasy do celého světa. I tím naším. Jiřího Bělohlávka ještě čeká chvilka přípravy s Renée Fleming . Hvězdná americká sopranistka zpívá titulní roli. „Má ji na repertoáru trvale už osmnáct let, zpívá ji ráda a je to cítit,“ potvrzuje dirigent kvality umělkyně s českými předky a dodává: „Je to úžasně šarmantní dáma. Šel jsem do této spolupráce s očekáváním velkých kvalit a maximální úrovně – a toho se mi dostalo. Veškeré mé poznámky se většinou týkaly jen české dikce, která není stoprocentní. Ale velmi se snaží, psala si poznámky do not a leccos uskutečnila.“

Pochvalně se Jiří Bělohlávek vyjadřuje také na adresu lotyšského tenoristy Aleksandrse Antoněnka . „Chlapík krev a mléko, báječný hlas, výborný pěvec, inteligentní moderní umělec. I u něho bych jen toužil po čistší výslovnosti češtiny. Pracovali jsme však na Rusalce jen osmnáct dní, což je neuvěřitelně krátká doba, za kterou se samozřejmě nemohlo podařit předělat celý jeho dikční projev. Ale princ je krásně ztvárněná role, po pěvecké stránce je velikým příslibem do budoucna,“ pokračuje dirigent.

Newyorská Metropolitní opera slavila v této sezoně 125 let. Jubileum vztahuje k otevření někdejší budovy na nároží 39. ulice a Broadwaye, divadla, které se užívalo až do roku 1966, kdy otevřela premiéra Barberovy opery Antony a Cleopatra v Zeffirelliho režii nový stánek. „Nová“ MET, po desetiletí umělecky vedená dirigentem Jamesem Levinem, je dodnes zejména v exteriéru značně moderní – charakterizuje ji beton a sklo a průhled průčelím zvnějšku do foyeru na dva obrovské obrazy Marca Chagalla, uvnitř pak prostorné auditorium a jeho zlatá a červená barva, velké jeviště a překvapení – nepříliš hluboké orchestřiště s dirigentem viditelným z hlediště od pasu nahoru. A k tomu hlavně vynikající akustické poměry. Pro posluchače.

„Dirigentovo místo je jedno z nejhorších,“ upozorňuje na známou skutečnost Jiří Bělohlávek. Harmonicky vyvážený vjem u pultu podle svých slov rozhodně nemá. Asi v žádném divadle. Je ohlušován přívalem zvuku z orchestru a musí se naučit poslouchat tak, aby přesto zajistil vyrovnanost zvuku směřujícího do sálu. V MET k tomu má při zkouškách asistenty běhající po sále, pečlivě poslouchající a vyhodnocující dojmy. Ale i on hovoří o výjimečně dobrých akustických dojmech, když přichází jako divák.

Vystoupit či pracovat v Metropolitní opeře je velkou uměleckou metou. Českému dirigentu se poštěstilo připravit či obnovit tam už čtyři inscenace. Před několika lety Janáčkovu Káťu Kabanovou a Jenůfu, v jubilejní sezoně pak nyní Evžena Oněgina a Rusalku.

Jak by Jiří Bělohlávek lapidárně charakterizoval práci v Metropolitní opeře? Nejvýstižnější slovo je podle něj intenzita. MET má naprostý primát v porovnání s jinými operními domy v množství uvádění nových či obnovených titulů. Během měsíce ledna se uvedly čtyři opery, v únoru další čtyři. A tak to běží prakticky neustále. Je to skoro nepředstavitelné. „Lidé, kteří obstarávají logistiku zkoušek, představení a plánování, musí být géniové. Udržet vše v chodu a přitom držet úroveň, to je skutečný oříšek,“ říká.

Foyer Metropolitní opery v New Yorku , foto Petr Veber Foyer Metropolitní opery v New Yorku foto: Petr Veber

S příchodem ředitele Petera Gelba před několika lety se Metropolitní opera pootevřela městu i světu víc než předtím. Jeho nápad promítat přímé přenosy z Metropolitní opery v kinech v USA i na dalších kontinentech se zdá být geniální. Umělecky i marketingově. Přinesl nejen nový druh umění – operu na plátně s vynikajícím obrazem i zvukem, tedy „in HD“, ve vysokém rozlišení – ale světoznámému divadlu také další popularitu.

V kinosále je to snad ještě lepší než v hledišti, když můžete v nevídaných detailech sledovat nejjemnější gesta i to, jak pěvci tvoří tón. Kamery létající prostorem zprostředkují vizuální i akustický pocit, že jste přítomni na místě. Byla to prostě a jednoduše paráda, píše kdosi v Praze na internetovém blogu po návštěvě operního kina. Se stejnými pocity odcházívám také. Být nicméně v Metropolitní opeře „doopravdy“ je ještě krásnější. Živé výkony těch nejlepších pěvců současnosti jsou neopakovatelné, i když je nevidíte z takové blízkosti, a pospolitost čtyř tisícovek lidí v auditoriu je naprosto jedinečná.

MET má špičkovou pověst. Patří k ní ovšem mecenášství, na druhé straně pochopitelně i snobismus. Oba póly jsou nicméně pro běžného diváka skryty pod neformální, spontánní a demokratickou atmosférou. „Práce je zde náročná, ale vyvažuje a převažuje báječný duch, který v tomto domě vládne a který je nefalšovaný – přesto, že je tu i prvek velkého apriorního zbožnění ze strany publika, tak vnitřní tep je ohromně živý. Je to usilování na nejvyšší úrovni a s nejvyšším nasazením. Takže ve výsledku pro mě samozřejmě vedle práce i radost,“ usmívá se Jiří Bělohlávek. Byl zde jako divák svědkem spontánního přijetí inscenace i odmítnutí režie. „Patří to ke koloritu tohoto domu, někdy je to pro neúspěšné tvrdé, ale naopak na odiv dávané sympatie jsou pro zpěváky velikou vzpruhou,“ konstatuje.

Počátkem devadesátých let při vůbec prvním uvedení Rusalky na tomto jevišti zpívala titulní roli Gabriela Beňačková. Přemítám, proč se zrovna tato opera nehraje v New Yorku víc, když se Dvořák díky svému několikaletému pedagogickému působení na zdejší konzervatoři i díky dotyku s tradiční hudbou nového kontinentu stal tak trochu americkým autorem. Pan dirigent se však domnívá, že Rusalku tu mají velmi rádi a že dvořákovský kult, i když už nestojí dům, kde bydlel a kde napsal Novosvětskou, je v New Yorku docela silný. A má v té souvislosti příjemnou vzpomínku. Byli s manželkou v zahradní restauraci v Central Parku a v náladové hudbě, která tam zněla, se náhle ozvaly Slovanské tance.

Jak prožívá své češství v mumraji kosmopolitního velkoměsta, sedm tisíc kilometrů od vlasti? Jde to vůbec? „Tak, že ho plně dávám do služeb skladby, tedy Rusalky,“ odpovídá. A může se třeba nechat i dojmout? Nebo si to dirigent nemůže dovolit? „Každou chvíli, často. V Rusalce je mnoho momentů, které hýbnou osrdím,“ přiznává.

Přičítá to i orchestru, který považuje za hlavního nositele až neuvěřitelné kvality MET. „Perla mezi orchestry. Nejen uměním a výkonností, ale celkovou atmosférou a oddaností, kterou ti lidé dnes a denně přinášejí,“ říká Jiří Bělohlávek. Za dva roky se sem chystá na Janáčkovu Věc Makropulos se sopranistkou Karitou Mattilou v hlavní roli. Velmi se na její novou úlohu těší.

Je o tři hodiny později. Teď už se naopak těší publikum na příchod Jiřího Bělohlávka. V hledišti Metropolitní opery pomalu zhasínají světla, dvanáct postranních křišťálových lustrů zavěšených z velké výšky spektakulárně vyjíždí ze spuštěné hluboké pozice nahoru, až skoro ke stropu. Je úplně vyprodáno. Na zadní straně opěradla přede mnou decentně svítí malý displej plnící funkci titulkovacího zařízení. Rozhrnuje se opona. Na scéně je jezírko, vrba, mařákovský les a svítící měsíc. Žádná postmoderna. Publikum vydechne nadšením.

V Central Parku v té chvíli další Američané jezdí na kole nebo hrají fotbal, jiní s různými měřidly na rukou a se sluchátky v uších běhají po asfaltových cestách své kilometry. Ulice města jsou plné aut. Na Broadwayi v její jižnější části a na náměstí Times Square, uprostřed stovek obrovských reklam, bude plno aut a zástupy lidí i o půlnoci. New York žije svým ruchem, v němž je Metropolitní opera jen jednou z tisíců možností, maličkou kapkou. Tak jako trocha soli ovlivní chuť plného hrnce polévky, tak i toto divadlo však vyzařuje velkou silou do celého světa.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.