čtvrtek, 19. prosinec 2019

Netradiční SOČR v předvánočním čase

Napsal(a) 

 , foto SOČR foto: SOČR

V pondělí  16. prosince proběhl již čtvrtý abonentní večer SOČRu, který měl tentokrát další rozměr. Byl součástí festivalu Dny Bohuslava Martinů 2019 a přinesl tak v předvánočním čase netradiční dramaturgii. Pod taktovkou šéfdirigenta Alexandera Liebreicha zazněla v první polovině večera Sinfonia „Al Santo Sepolcro” RV 169 Antonia Vivaldiho a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H 271 Bohuslava Martinů. Klavírního partu se zhostil Martin Kasík a k tympánům zasedl Tibor Adamský. Koncert zakončila Symfonie č. 3 a moll „Skotská“, op. 56 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.

Uvedený program byl dalším důkazem promyšlené dramaturgie i postupné intenzivní práce šéfdirigenta na hráčském potenciálu tělesa. Tentokrát si ale hlubší dramaturgický i interpretační záměr v úvodu večera vychutnali v živém vysílání více posluchači stanici ČRo Vltava, a to díky vysvětlujícímu průvodnímu slovu moderátorky Jitky Novotné, zatímco publikum v sále bohužel programový záměr nepochopilo, což byla opravdu velká škoda.

 , foto SOČR foto: SOČR

Bylo velmi chytrým nápadem, aby úvodní Vivaldiho Sinfonia zazněla bezprostředně před Dvojkoncertem Martinů. Z mnoha důvodů. Pokud pominu důvody čistě praktické, mnohem závažnější byly důvody filosofické. Dramaturg Josef Třeštík v obrovském množství Vivaldiho děl objevil kratičkou, atypickou, ale hudebně silnou skladbu, která s největší pravděpodobností vznikla pro vysvěcení poslední z řady kaplí svatostánku v komplexu Sacro Monte ve městě Varallo. Název sinfonie „Al Santo Sepolcro“ reflektuje tvar kaple, která byla postavená jako zmenšená kopie jeruzalémského chrámu Božího hrobu. Hudba plná bolesti a žalu vyjadřuje utrpení křižovaného a má v úvodu spíše pašijový charakter. Dílo je přibližně 4 minuty dlouhé a působí téměř jako modlitba. Po hudební stránce jeho přímé propojení attacca Dvojkoncertem nedává příliš smysl, z mimohudebního hlediska ovšem ano. A to už je ovšem situace, kdy šéfdirigent šel ještě hlouběji pod původní dramaturgický záměr.

Martinů Dvojkoncert komponoval pro proslulý Basilejský komorní orchestr dirigenta Paula Sachera v pohnuté atmosféře roku 1938 a skicu poslední věty dokončil přesně v den uzavření Mnichovské dohody. Ačkoliv sám Martinů tvrdí, že v díle není obsaženo zoufalství, ale spíše víra v budoucnost, hudba tu na mnoha místech přímo evokuje vizi Martinů v těžké sklíčenosti z ohrožení Československa. Liebreich opravdu silně vystihl sklíčenost i vnitřní úzkost a věnoval se tematické práci smyčců rozdělených do dvou orchestrů. Málokdy můžeme slyšet v provedení Martinů tak ostře řezané synkopy – tak typické pro jeho hudbu. Pocit tísně a napětí pak skvěle vystihly smyčce v chromatických postupech. Díky dokonalému rytmu a skvělé sehranosti tympánů a sekce kontrabasů všichni vytvořili pocit tepajícího srdce. Velké ocenění pak patří Martinu Kasíkovi. Klavírista má v tomto díle ostatně těžkou úlohu. Je součástí orchestru, přitom celkové vyznění díla záleží právě na tom, jak moc klavírista dokáže nástroj rozezvučet tak, aby překryl nebo pouze zvukově doplnil orchestr. Přitom klavír nemůže být postavený před orchestrem v pozici nástroje sólového. Je v tomto díle umístěn v zadní části pódia. Kasík se tohoto úkolu zhostil skvěle a bylo navíc cítit, jak moc je se skladbou propojen i vnitřně. Ostatně je pouze dobrou zprávou, že právě v těchto dnech SOČR Dvojkoncert Martinů v tomto obsazení také nahrává.

 , foto SOČR foto: SOČR

Bohužel, pro celkovou objektivnost ale musím ještě doplnit i to, co nepatřilo k pozitivům úvodu večera. K nepochopení úvodního dramaturgického záměru přispěla i nepříliš kvalitní interpretace. Faktem zůstává, že Vivaldiho sinfonie a barokní hudba všeobecně opravdu nepatří k dílům, která by SOČR pravidelněji uváděl. Na stylu hry to bohužel bylo slyšet a šéfdirigent pravděpodobně již neměl čas skladbu stylově dotáhnout tak, jak by si Vivaldi zasloužil. Houslová sekce zněla v malém obsazení nejistě z hlediska souhry i intonačně, a stylu hry chybělo především pochopení barokní artikulace a stylové čistoty. To byl, troufám si říci, hlavní důvod, proč publikum v sále považovalo čtyřminutovou Vivaldiho Sinfonii za pomalejší neobarokní introdukci již samotného Dvojkoncertu Martinů, a nechápajíc situaci se cítilo být o Vivaldiho doslova ochuzeno.

 , foto SOČR foto: SOČR

Zcela jinou atmosféru večera pak přinesla druhá polovina koncertu. Třetí symfonii „Skotskou“, op. 56 komponoval Felix Mendelssohn-Bartholdy v inspiraci svou cestou do Skotska. Dílo rovněž nepatří k titulům, které by SOČR v minulosti často uváděl, a jeho zařazení svědčí o dlouhodobém uměleckém plánu, který v součinnosti s dramaturgií orchestru šéfdirigent promyšleně zavádí. Raně romantických děl totiž v repertoáru orchestru v poslední době přibylo. Umožňují specifický a potřebný prostor pro zvukovou práci s orchestrem. I tady ale samozřejmě platí, že vše potřebuje svůj čas. SOČR zní nově, více kultivovaně, má větší zvukovou barevnost. Hned v úvodu celkový raně romantický a melancholický ráz díla ale narušily poněkud tvrdě a silně znějící žestě, a bohužel v průběhu symfonie se jejich intenzita příliš nezměnila. Možná i proto jsem za celou dobu neslyšela v houslích skutečná pianissima, ani v místech, kdy měly smyčce pouze slabě „ševelit“ pod sóly dechových dřevěných nástrojů. I hráči dechových nástrojů pak měli pocitově sklony hrát silněji. Třetí věta ale vyšla nádherně, působila krásným klidem, o který se postarala houslová skupina v úvodní krásně vyfrázované melodii. Při návratu hlavního tématu ve skupině violoncell jsme slyšeli ještě větší vroucnost a kompaktnost. Bohužel v mnohovrstevnaté hudbě ale hlavní melodii violoncell narušovaly příliš hlasité housle i dechy v doprovodných melodiích. Čtvrtá věta pak přinesla efektní zakončení večera, ostatně po technické stránce orchestr předvedl skutečně skvělý výkon. Ačkoliv v pondělí 16. prosince byly Vánoce pro mnohé ještě daleko, rozhlasoví symfonici si získali publikum mimo jiné i vánočním přídavkem v podobě vánoční koledy Narodil se Kristus Pán. Byla jsem mile překvapena, že abonenti rozhlasových symfoniků znali celý text a ve stoje si s chutí všechny sloky zazpívali.

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V letech 2008 - 2013 byla za Český rozhlas porotkyní rozhlasové hudební soutěže EBU New Talent. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.