čtvrtek, 21. srpen 2003

Netradiční prsten

Napsal(a) 

Netradiční prsten Netradiční prsten
Významnou dramaturgickou událostí je nesporně vždycky nové nastudování Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův . Čtyři večery vytvářejí monumentální kolos, jehož adekvátní scénické provedení je prubířským kamenem německých i světových divadel. Projekt nové inscenace v Bavorské státní opeře byl narušen smrtí Herberta Wernickeho , který stačil dokončit pouze inscenaci Zlata Rýna . Valkýrou byl pověřen jiný režisér, jehož nastudování nesplnilo očekávání, a bylo po šesti představeních staženo. A tak následoval Siegfried a Soumrak bohů s režisérem Davidem Aldenem , jemuž se podařilo sladit do značné míry svou koncepci s Wernickeho, která zůstala určující, třebaže se stylově Alden od Wernickeho v mnohém odchýlil. Posléze nastudoval Alden i Valkýru, takže divadlo může provádět tetralogii jako celek.

Wernickeho koncepce úzce souvisí s výtvarným řešením, neboť režisér byl zároveň scénografem. Nepřekvapuje, že se Wernicke a po něm i Alden rozhodli jít nevyšlapanou cestou a obecenstvo, zpočátku pobouřené, si už zvyklo. Namísto romantického iluzionismu a mytologické starobylosti jsou všechny situace prezentovány spíše ve stylu "divadla na divadle" s celou řadou zcizovacích efektů. Omezením prostoru na nevelké hrací pole u Zlata Rýna vzniká ryze antiiluzivní atmosféra, která jednání postav kostýmovaných zásadně civilně, ovšem s pitoreskním vybočením, v dílčích akcích hyperbolizuje. U Wernickeho i Aldena, který již využívá plochy celého jeviště, samotné akce mají vždy nádech parodie, gesta působí nadsazeně, situace dostávají místo patosu groteskní škleb.

Ve Zlatu Rýna vytvořil Wernicke jako symbol interiér bayreuthského Festspielhausu, do hlediště posadil obecenstvo, které zapojuje čas do času do hry (třeba Alberich je obere o šperky), a jeviště je místem spíše revuálních akcí. Výklad situací je často bizarní (Alberich místo dcer Rýna loví ryby v akváriu, kde je i zlato) a Wernicke se o detaily vztahů postav a situací příliš nestaral, vše podřizoval poměrně abstraktní koncepci. Naproti tomu Alden situace zcivilňuje bez ohledu na patetičnost textu a hudebního ztvárnění; mytologický čas a rekvizity s ním spojené buďto Alden zcela ignoruje, nebo i dobově pozměňuje - Sieglinde vyndavá jídlo a nápoje z ledničky, Mime klohní zkázonosný nápoj na plynovém sporáku, Brünnhilde poté, co vypraví Siegfrieda na cestu, si zapaluje cigaretu a usedá k počítači. Scény jsou zde naturalisticky dopracovány do nejmenších detailů a kombinovány se surealistickými představami. Vzniká tedy postmoderní surealistická koláž, která interpretuje Wagnera jako abstraktně symbolickou metaforu s využitím řady scénických, navzájem stylově nesourodých prvků. Alden je jistě originální ve výkladu dílčích situací, jako celek posunuje dílo k dráždivé, i když překvapivě únosné podobě, pohybující se mezi symbolickou filozofickou alegorií a scénickou perzifláží mýtu.

Hudební nastudování připravil mnichovský generální hudební ředitel Zubin Mehta . Přesným vypracováním hudebních frází dokazuje, že klíčové obsahové složky díla, monumentální patos a filozofické meditace, mají ve vokální složce k sarkasmu a groteskní ironii až překvapivě blízko. V obsazení hlavních postav se objevili většinou již osvědčení wagnerovští pěvci jako John Tomlinson (Wotan), Gabriele Schnaut (Brünnhilde), Matti Salminen (Hagan), Waltraud Meier (Sieglinde), Kurt Rydl (Hunding, Fafner), Marjana Lipovšek (Fricka), Franz-Josef Kapellmann (Alberich). Úspěšní byli i další slavní pěvci: Peter Seiffert (Siegmund), Francisco Araiza (Loge); obtížnou roli Siegfrieda překvapivě dobře zvládl Stig Andersen .

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.