Festival Dvořákova Praha pozváním Essenských filharmoniků potvrdil, že může a dokáže šlapat na paty i Pražskému jaru. Orchestr byl už nějakou dobu pochopitelným adeptem hostování v Čechách, protože je veden od roku 2013 Tomášem Netopilem. Letos se pozvání realizovalo a 12. 9. v Rudolfinu ryze hudebními prostředky společně nadchli.
Zvát velká zahraniční tělesa k profilu velkých festivalů jednoznačně patří. Tím spíše když jsou nějak spojena a propojena s českým živlem, jako tomu svého času například bylo v případě Bělohlávkova Symfonického orchestru BBC. Pochopitelně, že je zainteresovaná část tuzemského publika zvědava, jak si Netopil v Essenu vede, a vděčna za příležitost se této zkušenosti dotknout. A stálo to za to. Orchestr se prezentoval jako inspirovaně hrající, v uměleckém úsudku samostatný, úžasně disciplinovaný, sehraný a reagující na nejmenší pohyb.
Festivalový koncert tvořily v první polovině dvě skladby příbuzného rodu, hudba dvou obdobně umělecky orientovaných přátel, kompozice velmi si blízké i dobou vzniku. Možná že dokonce skladby až moc příbuzného rodu do jedné poloviny večera… Brahmsova Akademická slavnostní předehra a Dvořákovy Symfonické variace. První s písňovými citáty, pozitivní, oslavná a radostná, gradovaná do studentské hymny Gaudeamus igitur. Druhá z osmadvaceti pohledů zpracovávající vlastní skladatelovo téma, pozitivně vyznívající, pěkně vygradovaná… Je ale pravda, že obě potřebují oduševnělou koncepci a vedení a dokonalé provedení, a současně i každá něco specificky svého, jinak hrozí u první z nich povrchnost a u druhé nuda. Ani jedno se ovšem nepřihodilo. Tomáš Netopil měl k dispozici skvěle hrající instrumentalisty, jimž Brahms vyšel pěkně šťavnatě, kulatě a plně a Dvořák velice zajímavě. Právě variační série českého klasika by mohla sklouznout do akademičnosti, jakkoli je mistrovsky zpracována. Pokud se ale podaří podchytit a logicky zpracovat všechny proměny (a že jich je požehnaně), ozvláštnit veškeré nuance a dát skladbě v každém okamžiku ducha, což se podařilo vrchovatě, pak je ze Symfonických variací skvost. Tentokrát tomu tak vzácně bylo.
Durhou polovinu programu otevřel Koncert pro smyčcové kvarteto a orchestr od Bohuslava Martinů, dílo z počátku třicátých let, typově ohlas na concerto grosso. Možná by mu slušelo komornější obsazení a tedy i o něco menší zvuk orchestru, ale muzicírovalo se i tak slyšitelně, víc než dostatečně. Vynikající tuzemský soubor Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Radim Sedmidubský a Peter Jarůšek) jako mimořádně sehraná a jednotně cítící a dýchající čtveřice věnoval provedení dokonalost komorní hry s jedním společným tahem a obrovským bohatstvím nuancí. Skladba vyzněla v první větě dravě, ve druhé mimořádně expresivně a intenzivně a ve finále hravě, v závěru strhujícím způsobem vygradovaná. Kvarteto mělo – jako každý pořádný sólista klasického koncertu – připraveno přídavek, charakteristicky a šikovně stylizovanou část „alla slovacca“ ze Schulhoffova Smyčcového kvartetu č. 1. Vhodně vybraná a skvěle zahraná hudba.
Netopilovo hostování završila a korunovala suita ze Straussovy opery Růžový kavalír. Nejen ukázka autorovy proslulé mistrovské instrumentace, ale také další a největší příležitost ukázat ten večer mistrovství interpretace. Opulentnost zvuku, valčíková lehkost a rafinovanost… a mezi tím i dekadentní měkkost lyriky připomněly, že jde o vynikající orchestr s operní praxí, pražským účinkováním vysoce motivovaný, který rozhodně nezápasí s nebezpečím rutiny. Bylo evidentní, že si Tomáš Netopil v Essenu jako hudební ředitel operního domu a filharmonie vede dobře – a že se mu tam vede dobře.
