středa, 13. září 2017

Netopil si v Essenu vede dobře

Napsal(a) 

Tomáš Netopil, foto Martin Divíšek Tomáš Netopilfoto: Martin Divíšek

Festival Dvořákova Praha pozváním Essenských filharmoniků potvrdil, že může a dokáže šlapat na paty i Pražskému jaru. Orchestr byl už nějakou dobu pochopitelným adeptem hostování v Čechách, protože je veden od roku 2013 Tomášem Netopilem. Letos se pozvání realizovalo a 12. 9. v Rudolfinu ryze hudebními prostředky společně nadchli.

Zvát velká zahraniční tělesa k profilu velkých festivalů jednoznačně patří. Tím spíše když jsou nějak spojena a propojena s českým živlem, jako tomu svého času například bylo v případě Bělohlávkova Symfonického orchestru BBC. Pochopitelně, že je zainteresovaná část tuzemského publika zvědava, jak si Netopil v Essenu vede, a vděčna za příležitost se této zkušenosti dotknout. A stálo to za to. Orchestr se prezentoval jako inspirovaně hrající, v uměleckém úsudku samostatný, úžasně disciplinovaný, sehraný a reagující na nejmenší pohyb.

Tomáš Netopil, foto Martin Divíšek Tomáš Netopilfoto: Martin Divíšek

Festivalový koncert tvořily v první polovině dvě skladby příbuzného rodu, hudba dvou obdobně umělecky orientovaných přátel, kompozice velmi si blízké i dobou vzniku. Možná že dokonce skladby až moc příbuzného rodu do jedné poloviny večera… Brahmsova Akademická slavnostní předehra a Dvořákovy Symfonické variace. První s písňovými citáty, pozitivní, oslavná a radostná, gradovaná do studentské hymny Gaudeamus igitur. Druhá z osmadvaceti pohledů zpracovávající vlastní skladatelovo téma, pozitivně vyznívající, pěkně vygradovaná… Je ale pravda, že obě potřebují oduševnělou koncepci a vedení a dokonalé provedení, a současně i každá něco specificky svého, jinak hrozí u první z nich povrchnost a u druhé nuda. Ani jedno se ovšem nepřihodilo. Tomáš Netopil měl k dispozici skvěle hrající instrumentalisty, jimž Brahms vyšel pěkně šťavnatě, kulatě a plně a Dvořák velice zajímavě. Právě variační série českého klasika by mohla sklouznout do akademičnosti, jakkoli je mistrovsky zpracována. Pokud se ale podaří podchytit a logicky zpracovat všechny proměny (a že jich je požehnaně), ozvláštnit veškeré nuance a dát skladbě v každém okamžiku ducha, což se podařilo vrchovatě, pak je ze Symfonických variací skvost. Tentokrát tomu tak vzácně bylo.

Pavel Haas Quartet, foto Martin Divíšek Pavel Haas Quartetfoto: Martin Divíšek

Durhou polovinu programu otevřel Koncert pro smyčcové kvarteto a orchestr od Bohuslava Martinů, dílo z počátku třicátých let, typově ohlas na concerto grosso. Možná by mu slušelo komornější obsazení a tedy i o něco menší zvuk orchestru, ale muzicírovalo se i tak slyšitelně, víc než dostatečně. Vynikající tuzemský soubor Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Radim Sedmidubský a Peter Jarůšek) jako mimořádně sehraná a jednotně cítící a dýchající čtveřice věnoval provedení dokonalost komorní hry s jedním společným tahem a obrovským bohatstvím nuancí. Skladba vyzněla v první větě dravě, ve druhé mimořádně expresivně a intenzivně a ve finále hravě, v závěru strhujícím způsobem vygradovaná. Kvarteto mělo - jako každý pořádný sólista klasického koncertu – připraveno přídavek, charakteristicky a šikovně stylizovanou část „alla slovacca“ ze Schulhoffova Smyčcového kvartetu č. 1. Vhodně vybraná a skvěle zahraná hudba.

Netopilovo hostování završila a korunovala suita ze Straussovy opery Růžový kavalír. Nejen ukázka autorovy proslulé mistrovské instrumentace, ale také další a největší příležitost ukázat ten večer mistrovství interpretace. Opulentnost zvuku, valčíková lehkost a rafinovanost… a mezi tím i dekadentní měkkost lyriky připomněly, že jde o vynikající orchestr s operní praxí, pražským účinkováním vysoce motivovaný, který rozhodně nezápasí s nebezpečím rutiny. Bylo evidentní, že si Tomáš Netopil v Essenu jako hudební ředitel operního domu a filharmonie vede dobře – a že se mu tam vede dobře.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.