Slova kritiků o akustických možnostech některých sálů jsou zřejmě pro naše koncertní pořadatele pouhý prach a popel. Potvrdilo se to i na recitálu pianisty Nikolaje Děmiděnka ve Španělském sále Pražského hradu. Každý prostor chce své i co se týče jednotlivých umělců. Kupříkladu Ivan Moravec je zde se svou pečlivou artikulací zvukově únosný, nikoli ovšem, jak se ukázalo, Děmiděnko se svým zalíbením v bohaté pedalizaci. Klavírní recitál je pro tento sál dosti riskantní a umělec i publikum na to doplácí (navíc dělit sál na dvě zóny podle vzdálenosti od pódia a ne podle akustiky považuji za velmi nestandardní).
Nikolaj Děmiděnko je interpret kvalitní, zdatný, velmi svérázný a pro festival rozhodně zajímavý. Své publikum nešetří a dokáže předložit náročný program, který od posluchače vyžaduje výraznější vnitřní aktivitu. Jména Mozart, Schubert, Voříšek mohla poněkud mást a vyvolat očekávání určité odlehčenosti. Ovšem například Voříškova Sonáta b moll op. 20 , Schubertova Sonáta a moll op. posth. 143 (v závěru večera) a konec konců i Mozartova Sonáta a moll KV 310 mají k nenáročnosti dost daleko. Děmiděnko bohužel takřka nohu z pedálu nesundal, a tak akustika dopřála publiku chuchvalce tónů, hudba jako by plynula pořád dál a dál bez předělů, „oddechnutí“, tudíž výsledek byl spíše vyčerpávající než občerstvující. Neuvěřitelně nesoustředěné publikum a introvertní umělec si onu nezbytnou „jiskru“ nepředali, časté hlasité kašlání, zvonění mobilního telefonu či pochrupování jakékoli snahy o soustředěnost stále rozbíjely. Zahloubat se do skladeb bylo takřka nemožné, a tak člověk nakonec musel rezignovat, kochat se krásou prostoru a hudbu využít jako kulisu k tomuto pohledu. Obávám se, že to by ale Nikolaje Děmiděnka příliš nepotěšilo a být na jeho místě, ani bych se mu nedivila.
