sobota, 27. září 2003

Nešťastná kombinace

Napsal(a) 

Slova kritiků o akustických možnostech některých sálů jsou zřejmě pro naše koncertní pořadatele pouhý prach a popel. Potvrdilo se to i na recitálu pianisty Nikolaje Děmiděnka ve Španělském sále Pražského hradu. Každý prostor chce své i co se týče jednotlivých umělců. Kupříkladu Ivan Moravec je zde se svou pečlivou artikulací zvukově únosný, nikoli ovšem, jak se ukázalo, Děmiděnko se svým zalíbením v bohaté pedalizaci. Klavírní recitál je pro tento sál dosti riskantní a umělec i publikum na to doplácí (navíc dělit sál na dvě zóny podle vzdálenosti od pódia a ne podle akustiky považuji za velmi nestandardní).

Nikolaj Děmiděnko je interpret kvalitní, zdatný, velmi svérázný a pro festival rozhodně zajímavý. Své publikum nešetří a dokáže předložit náročný program, který od posluchače vyžaduje výraznější vnitřní aktivitu. Jména Mozart, Schubert, Voříšek mohla poněkud mást a vyvolat očekávání určité odlehčenosti. Ovšem například Voříškova Sonáta b moll op. 20 , Schubertova Sonáta a moll op. posth. 143 (v závěru večera) a konec konců i Mozartova Sonáta a moll KV 310 mají k nenáročnosti dost daleko. Děmiděnko bohužel takřka nohu z pedálu nesundal, a tak akustika dopřála publiku chuchvalce tónů, hudba jako by plynula pořád dál a dál bez předělů, "oddechnutí", tudíž výsledek byl spíše vyčerpávající než občerstvující. Neuvěřitelně nesoustředěné publikum a introvertní umělec si onu nezbytnou "jiskru" nepředali, časté hlasité kašlání, zvonění mobilního telefonu či pochrupování jakékoli snahy o soustředěnost stále rozbíjely. Zahloubat se do skladeb bylo takřka nemožné, a tak člověk nakonec musel rezignovat, kochat se krásou prostoru a hudbu využít jako kulisu k tomuto pohledu. Obávám se, že to by ale Nikolaje Děmiděnka příliš nepotěšilo a být na jeho místě, ani bych se mu nedivila.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.