úterý, 28. květen 2002

Neslyšící houslistka

Napsal(a) 

Houslistkou, zastupující na letošním Pražském jaru tzv. autentickou interpretaci, byla Američanka Carol Lieberman . V kostele sv. Šimona a Judy nabídla 27. května festivalovému publiku dvě kompozice Heinricha Ignaze Franze von Bibera - Sonátu III F dur a sólovou Passacaglii g moll , Sonátu D dur Františka Bendy a Sonátu d moll Domenica Scarlattiho. Na závěr uvedla známou Sonátu D dur Georga Friedricha Händela. Její partner, cembalista Mark Kroll, se sólově prezentoval nejprve v Rondu C dur Carla Philippa Emanuela Bacha a posléze v pěti sonátách Domenica Scarlattiho.

Koncert měl dvě diametrálně odlišné roviny. Cembalista se ukázal být skutečným mistrem svého nástroje a zvláště Scarlattiho náročné, harmonicky i stylisticky progresivní sonáty byly zahrány s úžasným napětím a virtuozitou, podobnou někdejšímu způsobu hry naší skvělé cembalistky Zuzany Růžičkové. Bohužel hra Carol Lieberman byla totálním fiaskem. Když nepočítám studenty hudebních učilišť, slyšel jsem doposud živě hrát téměř 200 houslistů a houslistek a dalších asi 100 znám z nahrávek. Carol Lieberman byla z nich určitě nejhůře intonující. Buďto byla silně indisponována, což na ní nebylo vidět, nebo tak hraje stále a pak je to přinejmenším velmi smutné. Dobře vím, jak je těžké vystoupit před lidi a hrát na tak choulostivý nástroj, jakým jsou housle, navíc se střevovými strunami, scordaturou a obloukovým smyčcem. Ale u ženy, o které koncertní program tvrdil, že je "po třicet let jednou z nejvýznamnějších hráček na barokní housle", bych nepředpokládal tak zásadní technické problémy. Její výkon byl jedním slovem ostudný. Navíc jej bylo možno srovnat s koncertem barokní houslistky Catherine Mackintosh, která triumfovala na Pražském jaru v roce 1999, mimochodem i ve stejné Biberově Passacaglii. Pro Pražské jaro to byl nedůstojný koncert a nebyla to dobrá vizitka. Škoda, že nepozvalo třeba Simona Standage nebo Andrewa Manzeho. Pak by takový recitál barokních houslí byl výjimečným zážitkem. Nebo mohlo zvolit "českou variantu" a nabídnout barokní koncert Gabriele Demeterové, jež mimochodem hraje právě Bibera výborně. Bohužel koncert, který byl odměněn velmi vlažným potleskem, byl k uzoufání nudný a vedl k jediné myšlence - rychle zapomenout, že něco takového se v Praze uskutečnilo.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.