úterý, 22. září 2020

Neplánovaná poetika na závěr Dvořákovy Prahy

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Že mají koncerty v tomto čase výjimečnou atmosféru, potvrdil i závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha. Všechno působí jaksi méně samozřejmým dojmem, publikum v rouškách sedí pozorně a nikdo ani nezakašle. A všichni hudebníci jsou evidentně rádi, že mohou vystoupit. Ředitel Jan Simon v krátké úvodní promluvě poděkoval nejen sponzorům, ale právě také publiku, protože i přes změny programu a nekomfortní roušky byl o koncerty živý a srdečný zájem.

V karanténě ale nezůstali jenom ti, kteří o pauzách a tichých místech v publiku obvykle pokašlávají. Chyběl také Pražský filharmonický sbor, takže místo rozjásaného Te Deum na závěr měl program úplně jiného ducha. Lyričtějšího, jemnějšího – a efektní tečku obstaral klavírista Lukáš Vondráček a Rachmaninov.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Kateřina Kněžíková měla původně zpívat sólový part ve Dvořákově Te Deum. Takhle ale dostala příležitost v písňovém cyklu, který jejímu hlasu a celkovému projevu velmi sluší. Dvořákovy Písně milostné podala s nehledanou citovostí a mladistvou lyrikou, technicky jistě a bez přehnané operní stylizovanosti. Slyšet Dvořáka právě takto je poměrně vzácné, protože touto přirozenou lyričností zdaleka nevládne každý školný zpěvák. Když se Kateřina Kněžíková drží svého hlasového oboru, je pro některé úlohy naprosto ideální interpretkou; rád bych věřil, že ji úspěšná kariéra moc brzo nebo moc často nezláká k zakázkám jako je Elvíra nebo Káťa Kabanová. Na českých operních scénách je bohužel dnes možné naprosto vše, logice hlasových oborů nerozumí skoro nikdo a půvabnou sopranistku angažuje rád každý do čehokoliv. Dvořákovská instrumentace původně klavírního cyklu od Jiřího Temla byla vkusná, místy snad až příliš barvitá, s využitím dřevěných dechových nástrojů a dirigent Petr Altricher orchestr vedl k velmi romantickému výrazu.

Následovala Česká suita Antonína Dvořáka, což je dílo, které také není snadné chytit za správný konec. I když je tu několik tanečních částí, je to pravý opak slovanských tanců. Jakoby bylo inspirované světem klavírních poetických nálad a salónů – a na druhé straně je tu opět velký prostor pro volně plynoucí melodii a lyriku. České filharmonii vtiskla gesta Petra Altrichtra, která jsou charakteristická a neokázalá, řadu rytmických překvapení a jemného humoru. A opět upřímný romantický výraz, což ani u orchestrálních čísel není samozřejmé - v době, kdy mnozí dirigenti spekulují, co a kde ozvláštnit.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Roli závěrečného efektního díla dostal a splnil Klavírní koncert č. 2 c moll Sergeje Rachmaninova. Klavírista Lukáš Vondráček se patřičně opíral do efektních akordů, ale za pozornost stála opět hlavně místa ztišená a romantická, tedy ze všeho nejvíc pomalá věta. Je pravda, že sólistu mohutný orchestrální proud leckde překrýval a v rychlejších technických částech působila Vondráčkova hra překotně a rozháraně. Se vší silou se rád opřel do všech velkých forte, a to i v přídavku, kterým byla Potopená katedrála Clauda Debussyho. Impresionistickou průzračnost měla na začátku, pak ale do ní znovu vtrhnul nespoutaný Rachmaninov. Pro všechny protagonisty koncertu platilo, že se právě v těchto dílech cítili doma, což vřelé atmosféře jen přidává.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.