pondělí, 23. srpen 2010

Nenašel jsem co kritizovat

Napsal(a) 

Pokud touží recezent předvést kritickou bystrost a hledat ve výkonech Pražské komorní filharmonie vady na kráse, musí si buď zoufat, nebo být s digitálním odlidštěním mikroskopicky minuciózní, či být prostě tupec. Ne že bych neměl sklony k čemukoliv z uvedeného, avšak projev a hra tohoto profesionalitou a nadšením jiskřícího tělesa mne vždy doslova „berou“ a žádný takový přístup nedovolují. Z jejich koncertů odcházím nabit radostí a pozitivní energií. V tomto ohledu je mi PKF jedinečným a příkladným úkazem, dokonalým protipólem často otravně úřadujících hudebních odborářů. Přes svou již nespornou kvalitu a obecné uznání soubor na sobě zcela viditelně stále pečlivě pracuje a úspěšně hledá nové neotřelé, zajímavé pohledy i do zdánlivě „profláknutých“ koutů hudebního vesmíru. Jistě k tomu přispívají i výrazné dirigentské osobnosti, jejichž vizí i pracovních nároků se hráči nebojí a jsou schopni se s nimi v tvůrčí shodě ztotožnit. I toto je mezi našimi VIP orchestrálními party vzácnost nevídaná a příkladná. To vše platí i pro koncert 28. 4. v pražském Rudolfinu.

V choulostivém a náročném programu zněl orchestr v rukou výjimečného muzikanta a architekta partitury Jiřího Bělohlávka jako skvělý nástroj. Úvod představil Pět písní Richarda Wagnera na slova M. Wesendonckové, v provedení anglické mezzosopranistky Zandry McMaster . Nepříliš prováděné dílo postrádá obvyklou wagnerovskou pompu a velkolepost, je rozsahem a formou překvapivě uměřené a poetické, téměř komorního charakteru. Wagner však instrumentoval pouze pátou píseň Traume – u mne vyvolala téměř vivaldiovské reminiscence. Ostatní písně zpracoval dle Wagnerova klavírního partu jeho současník, dirigent F. Motti. Nejvíce mne zaujalo provedení třetí Im Treibhaus , kde orchestr v souznění s pěvkyní dosáhl dokonalosti zvuku a přesnosti souhry špičkového kvarteta. Krásnou barvu hlasu a jeho jemné nuance filharmonie v žádné písni nepřekrývala, takže i slovům, narozdíl od běžnější praxe, bylo vždy rozumět, aniž by přitom dynamické rozpětí bylo ochuzeno.

Symfonie č. 2 op. 61 C dur Roberta Schumanna je vlastně jeho třetí symfonií, napsanou až za čtyři roky po neúspěšném uvedení původní 2. symfonie d moll v roce 1841, posléze přepracované na Symfonii č. 4 op. 120. Napsal ji pod hlubokým dojmem a s vědomou inspirací z provedení Beethovenovy „Deváté“. Oproti Beethovenovi však v méně dokonalém uchopení může snadno vyznít až zbytečně únavně dlouhá, a dirigenti se jí proto spíše vyhýbají. Tentokrát tomu bylo po všech stránkách opačně. Z díla vystoupily všechny kontury a barvy jako ze skvěle vyvolaného negativu, geniální schumannovské hledání a rozervanost zněly pravdivě, každý takt se ukázal nezbytným. Poslední věta Allegro molto vivace mi svým motorickým tahem a „šílenými“ poryvy velmi evokuje podobného ducha 3. věty houslové Sonáty a moll op. 105 (Lebhaft).

Francouzský cellista Jean-Guihen Queyras výkonem v partu Dvořákova Violoncellového koncertu op. 104 více než potvrdil svoje výborné renomé. Jeho hra je velmi přirozená a neokázalá, celý vnější projev působí radostnou a inteligentní pozorností. V jeho rukou veškerá technika vypadá snadně a lehce, zcela podřízena hudební představě. Málokdy jsem slyšel a viděl takovou souhru a jednotu pojetí sólisty, dirigenta a orchestru, kde nikdo nevyčnívá ani nezaniká více, než si žádá společná a rovnocenná interpretace hudebního poselství. Sólista neobyčejně zajímavě (pro někoho možná až dráždivě) rozlišoval výrazová uchopení témat a frází, zvláště těch opakovaných (například v úvodu a konci 1. věty). Ve shodě s orchestrem a dirigentem, jenž je též zkušeným cellistou, v celém díle neustále trochu narušoval zažitá klišé. Měl jsem pocit, že Dvořák vystoupil z vitríny, oklepal prach a radostně se usmál. Dvořákův cellový koncert je velkolepá symfonie citu a života a tak i vyzněl.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.