Pokud touží recezent předvést kritickou bystrost a hledat ve výkonech Pražské komorní filharmonie vady na kráse, musí si buď zoufat, nebo být s digitálním odlidštěním mikroskopicky minuciózní, či být prostě tupec. Ne že bych neměl sklony k čemukoliv z uvedeného, avšak projev a hra tohoto profesionalitou a nadšením jiskřícího tělesa mne vždy doslova „berou“ a žádný takový přístup nedovolují. Z jejich koncertů odcházím nabit radostí a pozitivní energií. V tomto ohledu je mi PKF jedinečným a příkladným úkazem, dokonalým protipólem často otravně úřadujících hudebních odborářů. Přes svou již nespornou kvalitu a obecné uznání soubor na sobě zcela viditelně stále pečlivě pracuje a úspěšně hledá nové neotřelé, zajímavé pohledy i do zdánlivě „profláknutých“ koutů hudebního vesmíru. Jistě k tomu přispívají i výrazné dirigentské osobnosti, jejichž vizí i pracovních nároků se hráči nebojí a jsou schopni se s nimi v tvůrčí shodě ztotožnit. I toto je mezi našimi VIP orchestrálními party vzácnost nevídaná a příkladná. To vše platí i pro koncert 28. 4. v pražském Rudolfinu.
V choulostivém a náročném programu zněl orchestr v rukou výjimečného muzikanta a architekta partitury Jiřího Bělohlávka jako skvělý nástroj. Úvod představil Pět písní Richarda Wagnera na slova M. Wesendonckové, v provedení anglické mezzosopranistky Zandry McMaster . Nepříliš prováděné dílo postrádá obvyklou wagnerovskou pompu a velkolepost, je rozsahem a formou překvapivě uměřené a poetické, téměř komorního charakteru. Wagner však instrumentoval pouze pátou píseň Traume – u mne vyvolala téměř vivaldiovské reminiscence. Ostatní písně zpracoval dle Wagnerova klavírního partu jeho současník, dirigent F. Motti. Nejvíce mne zaujalo provedení třetí Im Treibhaus , kde orchestr v souznění s pěvkyní dosáhl dokonalosti zvuku a přesnosti souhry špičkového kvarteta. Krásnou barvu hlasu a jeho jemné nuance filharmonie v žádné písni nepřekrývala, takže i slovům, narozdíl od běžnější praxe, bylo vždy rozumět, aniž by přitom dynamické rozpětí bylo ochuzeno.
Symfonie č. 2 op. 61 C dur Roberta Schumanna je vlastně jeho třetí symfonií, napsanou až za čtyři roky po neúspěšném uvedení původní 2. symfonie d moll v roce 1841, posléze přepracované na Symfonii č. 4 op. 120. Napsal ji pod hlubokým dojmem a s vědomou inspirací z provedení Beethovenovy „Deváté“. Oproti Beethovenovi však v méně dokonalém uchopení může snadno vyznít až zbytečně únavně dlouhá, a dirigenti se jí proto spíše vyhýbají. Tentokrát tomu bylo po všech stránkách opačně. Z díla vystoupily všechny kontury a barvy jako ze skvěle vyvolaného negativu, geniální schumannovské hledání a rozervanost zněly pravdivě, každý takt se ukázal nezbytným. Poslední věta Allegro molto vivace mi svým motorickým tahem a „šílenými“ poryvy velmi evokuje podobného ducha 3. věty houslové Sonáty a moll op. 105 (Lebhaft).
Francouzský cellista Jean-Guihen Queyras výkonem v partu Dvořákova Violoncellového koncertu op. 104 více než potvrdil svoje výborné renomé. Jeho hra je velmi přirozená a neokázalá, celý vnější projev působí radostnou a inteligentní pozorností. V jeho rukou veškerá technika vypadá snadně a lehce, zcela podřízena hudební představě. Málokdy jsem slyšel a viděl takovou souhru a jednotu pojetí sólisty, dirigenta a orchestru, kde nikdo nevyčnívá ani nezaniká více, než si žádá společná a rovnocenná interpretace hudebního poselství. Sólista neobyčejně zajímavě (pro někoho možná až dráždivě) rozlišoval výrazová uchopení témat a frází, zvláště těch opakovaných (například v úvodu a konci 1. věty). Ve shodě s orchestrem a dirigentem, jenž je též zkušeným cellistou, v celém díle neustále trochu narušoval zažitá klišé. Měl jsem pocit, že Dvořák vystoupil z vitríny, oklepal prach a radostně se usmál. Dvořákův cellový koncert je velkolepá symfonie citu a života a tak i vyzněl.