úterý, 23. květen 2023

Nenápadný demiurg

Napsal(a) 

Antoine Tamestit, Cédric Tiberghien, foto Ivan Malý Antoine Tamestit, Cédric Tiberghienfoto: Ivan Malý

Antoine Tamestit, 1979, mi připadá jako nenápadný demiurg mezi violovým vesmírem a pozemšťany. Každé jeho rezidenční vystoupení na letošním festivalu Pražské jaro bylo něčím nezapomenutelné. Bylo tomu tak i na recitálu 20. května ve Dvořákově síni Rudolfina, kdy byl jeho partnerem báječný klavírista Cédric Tiberghien, 1975 (s Jiřím Bělohlávkem a BBC Symphony kdysi nahrál Brahmsův První koncert; je uměleckým partnerem i Aliny Ibragimovy a Stéphana Degouta).

Večer měl dvě polohy. První část byla poslechově velmi vstřícná – Schubert: Sonáta a moll „Arpeggione“, kdy mě napadlo, že violová verze je zajímavější, a hlavně transparentnější než cellová, Schumann: Märchenbilder, plus dva zaranžované přídavkové kousky – Schumann: Mondnacht, Schubert: Nacht und Träume. Sofistikovaně provázaný program byl zahrán s tak těžko popsatelnou stylovou a tónovou elegancí, že jsem měl problém s dechem. Kouzelné barvy nabízel i pianista a kdyby týden předtím nehrála na stejný nástroj při recitálu Magdaleny Kožené Mitsuko Uchida, hluboce bych se před ním sklonil.

Po pauze přišla ani ne tak náladová, jako stylotvorná změna. Poslechově náročná, nicméně nádherně pavučinově propletená. Známý renesanční ayre Johna Dowlanda Flow My Tears byl následně geniálně domyšlen Benjaminem Brittenem v Lachrymae op. 48a z poloviny 20. století. Verze s doprovodem smyčcového orchestru je mi sice bližší, ale protože oba umělci hráli úchvatně, moje problémy s dechem pokračovaly.

Doufal jsem, že v podání nejlepšího současného violisty uslyším na závěr například Šostakovičovu nebo Honeggerovu sonátu, případně budu svědkem Tamestitova gesta vůči hostitelům uvedením první sonáty Bohuslava Martinů, ale recitál završil emočně silnou Sonátou Rebeccy Clarke, v níž nešlo neslyšet vlivy folkloru a stylové návraty na počátek minulého století… Velmi dojemné bylo encorové rozloučení se spokojeným auditoriem – Dvořákova píseň Když mne stará matka, jež předčilo provedení všemožných zpěvaček.

Poprvé jsem zaznamenal novinku, která potvrzuje, jak současné technické změny zasáhly i klasickou hudbu. Klavíristova pomocnice Mia Sakamoto „obracela“ vzdáleně noty v tabletu bezkontaktním ovladačem. Očekávám, že za nějaký čas obraceči zmizí a klavíristovi bude stačit povel v mozku…

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.