Mělo to být sváteční zakončení třiadvacáté koncertní sezony, koncert měl v plánech název Monument na konec. Orchestr PKF-Prague Philharmonia však Brahmsovo Německé requiem v důsledku úmrtí svého zakladatele nakonec aktuálně věnoval především památce „velkého dirigenta a člověka, profesora Jiřího Bělohlávka“.
Nedělní koncert ve Smetanově síni byl důstojnou připomínkou odkazu umělce, který stál v čele tělesa jedenáct let a který právě jeho založením a nasměrováním uskutečnil v 90. letech pro českou hudební kulturu zcela jedinečnou věc trvalého významu. Koncert se stal poctou tomuto umělci nejen díky dílu samotnému, ale neméně také po stránce interpretační. Brahmsova skladba je převážně ztišená, svými žalmovými texty, osobitou koncepcí, náladou a vyzněním zcela vzdálená katolickým mším za zemřelé s liturgickým latinským textem. Vychází z ducha protestantismu, vyjadřuje osobní prožitky, vyznívá neokázale, pokorně a s nadějí; hluboce křesťansky připomíná, že ze smrti není třeba mít strach, protože s ní vše nekončí. A velmi dobře se k ní hodí i motto z odkazu Františka Hrubína, které PKF přidala do tištěného programu: Kdo v srdci žije, neumírá.
Šéfdirigent Emmanuel Villaume vedl celých pětasedmdesát minut hudby ke zřetelně a mimořádně niternému výrazu. Orchestr – komorní filharmonie tentokrát o něco větší, rozšířená mimo jiné o členy Orchestrální akademie PKF – hrál měkce a tiše a krásně se ve zvuku i v celkově nastavené atmosféře pojil se sborem, na němž rozhodně leží větší polovina tohoto díla. Petr Fiala měl svůj brněnský Český filharmonický sbor připravený do nejmenších detailů a naladěný na stejné vlně – zpěv zněl v souladu s texty uvolněně, harmonicky, kulatě, tiše, i na dynamických vrcholech beze stopy ostrosti nebo přepínání. Výsledek spolupráce sbormistra a dirigenta byl inspirovaný, nesmírně působivý. V paměti zůstávají některá charakteristická místa, která z Německého requiem dělají víc než jen pěknou romantickou kantátu. Kouzla v harmoniích, kontrapunktická místa, kontrastní dynamika druhé části, hobojový motivek, který se na jednom místě vynoří, výměny mezi sborem a sólisty… Brahmsova hudba byla líbezná, nikoli smutná, ale útěšná. Tekla jedním proudem a nepřestávala se dotýkat srdce. A zněla by tak jistě i bez momentálních smutných souvislostí – je prostě taková. Jde o dílo mladého autora, ale o dílo výjimečně jednotného a podařeného stylu.
Mladý americký barytonista Lucas Meachem s krásně světlým hlasem přispěl svými sóly komorním písňovým projevem. Byl to silný, emotivní večer; své by mohla o dojetí vyprávět Kateřina Kněžíková. Její sopránové sólo uprostřed skladby bylo čisté a upřímné a ve ztišeném konci snově nádherné.
Jiřímu Bělohlávkovi patřila minuta ticha na začátku večera, patřil mu celý koncert… a bude v živě paměti i nadále. Tak jedinečně realizovaná partitura, jak se podařilo 11. června v případě Německého requiem, je jednoznačně kladnou odpovědí na otázku, jestli má smysl se věnovat hudbě a zabývat se jejím posloucháním. Současně i odpovědí na otázku, jestli jeho život měl smysl.
