čtvrtek, 14. červen 2012

Nello Santi v Bratislavě

Napsal(a) 

Díky Petru Dvorskému zavítají čas od času do Bratislavy operní umělci první kategorie. V letech jeho největších triumfů to byla Mirella Freni a Piero Capucilli, později (bohužel taky pro posluchače) Montserrat Caballé a Eva Marton, nedávno pěvecky ne snad ideální, ale komplexním uchopením postavy Otella přitažlivý José Cura. Teď ve funkci ředitele opery SND pozval do Bratislavy dirigenta, s kterým kdysi slavil své úspěchy – Nella Santiho . Již 80 letý Maestro, který vedle dirigování v MET, La Scale, Covent Garden a Mnichově celých 54 let působí v Curychu, předvedl (6. a 7. dubna) v nové budově SND Verdiho Requiem , dílo, které při svých kvalitách také korespondovalo s Velikonocemi.

I když dirigenti v letech spíše preferují pomalá tempa, Santiho pojetí (přes úspornost gesta) nebylo nijak „ospalé“. Ostré tempo nasadil již v první části (Kyrie), která taky interpretačně vyzněla snad nejlépe a dále budoval účinek své koncepce především na výrazných dynamických kontrastech. Přesto, že jeho chápání sborového a orchestrálního partu bylo více dramatické, jako působivý kontrast znělo spíše lyrické chápání sólových vokálních partů. Nejméně tato koncepce sedla tenoristovi Miroslavu Dvorskému, jehož forte má barvu a lesk, ale zpěv v mezzavoce (kupříkladu v Hostia) mu činil jisté potíže a ztrácel na estetické působivosti. Nejvíc se mi líbil basista Jozef Benci, který prokázal nebývalou měkkost ve vedení vokální linie a jeho výkon korespondoval s dirigentem taky důrazem na dynamické kontrasty. Krásně muzicírovala mezzosopranistka Tereza Kružliaková, místy možná až přehánějící kultivovanost tónu. Snad se tím snažila přizpůsobit jedinému hostu – s dirigentem rodinně spřízněné sopranistce Adrianě Marfisi, vládnoucí lyrickým sopránem dobré pohyblivosti, ale menší svěžesti. Pro sopránový part Requiem v Bratislavě (SND nebo v SF) již léta chybí vhodná domácí interpretka a zdá se, že také s hosty nemáme tu nejšťastnější ruku. Ani Rumunka Munteanu, ani dramatičnost přehánějící Ukrajinka Birjukova a tím více tato Italka (i když zpívala o poznání lépe než předloni ve „zvolenské“ Giovanne d’Arco) se nestrefili do vokálního ideálu náročného partu. Sbor opery SND v nastudování Pavla Procházky byl posílen Holáskovým Speváckym zborom mesta Bratislavy a zaujal více v lyrických částech skladby než v dramatických vrcholech.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.