pondělí, 26. srpen 2002

Nejvyšší houslista sáhl na nejvyšší metu

Napsal(a) 

Nejvyšší houslista sáhl na nejvyšší metu Nejvyšší houslista sáhl na nejvyšší metu
Zájem festivalového publika Pražského jara o některé koncerty byl zvláštní. Trochu pouťový recitál tureckého pianisty Fazila Saye v Rudolfinu byl zcela vyprodán, při umělecky závažnějších recitálech barytonisty Matthiase Goerna a houslisty Bohuslava Matouška zela Dvořákova síň prázdnotou. Přitom právě nejvyšší houslista světa dosáhl 31. května ve dvou třetinách programu nejvyšší umělecké mety.

V Sonátě pro housle a klavír č. 3 Bohuslava Martinů hrál způsobem, který je dnes světovou špičkou. Bohatou škálu barevných světel a stínů, jemných nuancí smyku, dynamiky a agogiky podal tak strhujícím způsobem, že poloprázdné Rudolfinum ani nedýchalo.

Jestliže u Martinů jsem po předchozí zkušenosti například z jeho souborné nahrávky komorního díla Bohuslava Martinů takový výsledek očekával, interpretace známé Sonáty A dur Césara Francka byla pro mě překvapením. Matoušek hrál velmi koncentrovaně, imanentní vášnivost a expresivnost hudby dal přesně odvážený prostor, i když celek "držel na uzdě". Tempový plán nelehké sonáty měl jasné proporce. Prostě bylo to nejlepší provedení, které jsem v posledních deseti letech živě slyšel.

Úvod koncertu patřil Koncertantnímu duu Igora Stravinského, jež bylo zařazeno na program díky vedení Pražského jara v rámci Stravinského dramaturgické linii festivalu. Záslužné bylo na tom především to, že se posluchači mohli seznámit s málo hraným kusem, jenž má nepochybně své kvality. Bohuslav Matoušek a Petr Adamec , který odvedl u klavíru během celého koncertu obrovský kus práce, se s touto skladbou potkali poprvé a měl jsem pocit, jako by se s ní ještě ne zcela ztotožnili a zodpovědně hledali významové dominanty díla, které osciluje mezi neobarokem, neoklasicismem a ohlasy skladatelova ruského období. Nelze říci, že by provedení nebylo dobré, ale práce obou umělců na interpretačním uchopení skladby jistě tímto provedením neskončila. Možná i tato jemná koncepční nejistota zapříčinila, že Stravinskij vypadal vedle Martinů a Francka jako chudší příbuzný.

S úspěšným festivalovým hostováním se Bohuslav Matoušek rozloučil čtyřmi přídavky (Massenet, Martinů, dvakrát Dvořák).

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.