V Sonátě pro housle a klavír č. 3 Bohuslava Martinů hrál způsobem, který je dnes světovou špičkou. Bohatou škálu barevných světel a stínů, jemných nuancí smyku, dynamiky a agogiky podal tak strhujícím způsobem, že poloprázdné Rudolfinum ani nedýchalo.
Jestliže u Martinů jsem po předchozí zkušenosti například z jeho souborné nahrávky komorního díla Bohuslava Martinů takový výsledek očekával, interpretace známé Sonáty A dur Césara Francka byla pro mě překvapením. Matoušek hrál velmi koncentrovaně, imanentní vášnivost a expresivnost hudby dal přesně odvážený prostor, i když celek „držel na uzdě“. Tempový plán nelehké sonáty měl jasné proporce. Prostě bylo to nejlepší provedení, které jsem v posledních deseti letech živě slyšel.
Úvod koncertu patřil Koncertantnímu duu Igora Stravinského, jež bylo zařazeno na program díky vedení Pražského jara v rámci Stravinského dramaturgické linii festivalu. Záslužné bylo na tom především to, že se posluchači mohli seznámit s málo hraným kusem, jenž má nepochybně své kvality. Bohuslav Matoušek a Petr Adamec , který odvedl u klavíru během celého koncertu obrovský kus práce, se s touto skladbou potkali poprvé a měl jsem pocit, jako by se s ní ještě ne zcela ztotožnili a zodpovědně hledali významové dominanty díla, které osciluje mezi neobarokem, neoklasicismem a ohlasy skladatelova ruského období. Nelze říci, že by provedení nebylo dobré, ale práce obou umělců na interpretačním uchopení skladby jistě tímto provedením neskončila. Možná i tato jemná koncepční nejistota zapříčinila, že Stravinskij vypadal vedle Martinů a Francka jako chudší příbuzný.
S úspěšným festivalovým hostováním se Bohuslav Matoušek rozloučil čtyřmi přídavky (Massenet, Martinů, dvakrát Dvořák).