pondělí, 3. červen 2002

Nejvyšší houslista dosáhl nejvyšší mety

Napsal(a) 

Zájem festivalového publika Pražského jara o některé koncerty byl zvláštní. Trochu pouťový recitál tureckého pianisty Fazila Saye v Rudolfinu byl zcela vyprodán, při umělecky kvalitnějších recitálech barytonisty Matthiase Goerna a houslisty Bohuslava Matouška zela Dvořákova síň prázdnotou. Přitom právě nejvyšší houslista světa dosáhl 31. května ve dvou třetinách programu nejvyšší umělecké mety.

Sonátě pro housle a klavír č. 3 Bohuslava Martinů hrál způsobem, který je podle mě jen těžko překonatelný. Bohatou škálu barevných světel a stínů, jemných nuancí smyku, dynamiky a agogiky podal s tak strhujícím způsobem, že poloprázdné Rudolfinum ani nedýchalo.

Jestliže u Martinů jsem po předchozí zkušenosti například z jeho souborné nahrávky komorního díla Bohuslava Martinů takový výsledek očekával, interpretace známé Sonáty A dur Césara Francka byla pro mě překvapením. Matoušek hrál velmi koncentrovaně, imanentní vášnivost a expresivnost hudby dal přesně odvážený prostor, i když celek "držel na uzdě". Tempový plán nelehké sonáty měl jasné proporce. Prostě bylo to nejlepší provedení, které jsem v posledních deseti letech slyšel.

Úvod koncertu patřil Koncertantnímu duu Igora Stravinského, jež bylo zařazeno na program díky vedení Pražského jara v rámci Stravinského dramaturgické linii festivalu . Záslužné bylo na tom především to, že se posluchači mohli seznámit s málo hraným kusem, jež má nepochybně své kvality. Bohuslav Matoušek a Petr Adamec , jenž odvedl u klavíru během celého koncertu obrovský kus práce, se s touto skladbou potkali poprvé a měl jsem pocit, jakoby se s ní neztotožnili a zodpovědně hledali významové dominanty díla, které osciluje mezi neobarokem, neoklasicismem a ohlasy skladatelova ruského období. Nelze říci, že by provedení nebylo dobré, ale práce obou umělců na interpretačním uchopení skladby jistě tímto provedením neskončila. Možná i tato jemná koncepční nejistota zapříčinila, že Stravinskij vypadal vedle Martinů a Francka jako chudý příbuzný. S úspěšným festivalovým hostováním se Bohuslav Matoušek rozloučil čtyřmi přídavky (Massenet, Martinů, Dvořák).

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Více z této kategorie: « City i show Mozartova Zaida »

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.