Předposlední koncert letošní 109. sezony České filharmonie pod taktovkou rakouského dirigenta Manfreda Honecka (28. 4.) patřil k těm vrcholným. A oproti předchozímu Mácalovu koncertu (22. 4.) s neuvěřitelně odbytým orchestrálním partem Rachmaninovova 2. klavírního koncertu a poněkud kovbojskou Šeherezádou působil málem jako zázrak. Že Česká filharmonie zahraje dobře Mahlerovu První symfonii , nebylo takové překvapení v porovnání s tím, jak vyšel úvodní Mozart. Jeho poměrně raná 33. symfonie není vůbec jednoduchým dílem a žádá jak virtuozitu, tak celou škálu barev a odstínů – i při zachování klasicistního stylu. Na repertoáru filharmonie se objevuje Haydn nebo Mozart pohříchu málo, tentokrát to ale nebylo znát.
Preciznosti bylo jen o něco méně než v úvodu sezony u Gardinera, ale smysl pro specifické zvukové kouzlo a citovou bezprostřednost má Honeck nápadně větší. Má velmi čitelná elegantní gesta, ve kterých přitom zůstává cosi tajemného. Rozdíl mezi obyčejnými a výjimečnými mahlerovskými dirigenty spočívá ve smyslu pro detail. Teprve pak si posluchač uvědomí, že žádná repetice v celé padesátiminutové skladbě nemusí být úplně stejná a že vedle ostře znějících trubek a pozounů tu je mnoho úžasných lyrických pasáží. Přitom celkově to bylo velmi hrdinské provedení – hlavně v druhé větě zvolil Honeck razantní nástup a rychlejší tempo. Symfonie měla celkově heroický výraz a dostála svému přízvisku „Titan“. Závěrečná věta v Honeckově podání hodně předjímala pozdější dramatické symfonie. Nechyběla zvuková oživení – úvodní, z dálky znějící trubku nechal hrát nejprve za dveřmi, pozouny posadil na protilehlé části pódia, aby si mohli vzájemně odpovídat, sólo hobojů nechal zvýraznit tím, že hráli se zvednutým nástrojem stejně jako trubky. Velmi dobrý Mahler (3. symfonie ) zazněl také o týden později, tentokrát zase pod Mácalovou taktovkou. Jen bylo v pátek (6. 5.) jasně slyšet, že se koncert nahrává a všichni se snaží hrát co nejpečlivěji. V zájmu preciznosti a zvukové čistoty ubylo vroucnosti – ale i tak to byl pěkný zážitek (jistě i díky mezzosopranistce Birgit Remmert , Kühnovu dětskému sboru a ženám z Pražského filharmonického sboru ), v něčem blízký Mahlerovi, jak ho na počátku sezony předvedl Gardiner. Ovšem nejlepšího Mahlera sezony letos přivezl Manfred Honeck.
