Letošní podzim, zvláště posledních několik slunečních dnů, doslova hraje barvami. Závěrečný večer již devátého ročníku festivalu soudobé vážné hudby MusicOlomouc se konal v neděli patnáctého října. Na koncertu se poprvé v České republice objevil nástroj Ondřeje Adámka Airmachine 2. Pestrost barev, tentokrát těch hudebních, se přesunula do Atria Jezuitského konviktu.
Úvodní skladba Conséquences particulièrement blanches ou noires pro Airmachine 2 solo je dílem z roku 2016. Airmachine 2 obsluhoval sólista a spolu-konstruktér tohoto mladého nástroje, francouzský skladatel a perkusionista Rómeo Monteiro. Dílo se poněkud podobá etudě, která je přehlídkou zajímavých barevných kombinací a rytmických modelů. Skladatel Adámek sám přiznává: „Vycházel jsem z četných pokusů, při nichž jsem byl zároveň skladatelem, interpretem, technikem a kutilem. Ve chvíli, kdy jsem našel zajímavý zvuk, rytmus nebo hudební motiv, bylo nutno přijít na to, proč a za jakých okolností to funguje.“ Nástroj nejen že vytváří skutečně neotřelé zvukové kombinace, ale současně je i zajímavou podívanou. Skladba začíná vháněním a vysáváním vzduchu do gumových rukavic, které se postupně proderou zpod černého plátna. Onen zvuk evokoval pisateli článku resuscitaci, po níž se nástroj dal do oslavného troubení na narozeninové frkačky. Změna násad probíhá plynule v jasném pořadí a musí se „stihnout včas“, neboť celý přístroj je poloautomatizovaný. Rytmus je pevně předepsán skladatelem a vhání či vyhání ho počítačový program řídící dva motory z vysavačů. Interpret násady jednak vyměňuje a zasahuje především do tónových výšek, jež kontroluje při násadách schopných tónových změn, například PVC trubky s písty, latexová zvířata pro psy, nebo krátké trubky do písmena L s membránou v místě kloubu, tak i nad ovládacím panelem, kterým se mimo jiné dá ovládat intenzita podobně jako u nástroje thereminu. Paleta pro vytváření barevných ploch je velmi bohatá. Na otázku jakou preferuje, zdali nějakou, Monteiro odpověděl takto: „Všechny jsou svým způsobem zajímavé. Osobně se mi nejvíce líbí kombinace různých objektů. Samostatně jsou zvukově do jisté míry limitovány. Ovšem když zkombinujeme vícero, začíná to být zajímavé, trošku jako malý orchestr. Já mám rád latexová zvířátka pro psy. Nejvíce používáme latexové prasátko a je zajímavé, jak rozdílně zní ono prasátko od jiné hračky imitující kuře. Myslím, že kombinace zvířátek mám asi nejraději.“ Náklonnost k onomu latexovému zvířátku zdůraznil i skladatel Adámek na úplném konci skladby, kterou stojí za to vidět a slyšet!
Druhá skladba dala „luxmašině“ odpočinout a představil se ansámbl Prague Modern pod taktovkou skladatele Ondřeje Adámka. Večer nesl název Skladatelský portrét: Ondřej Adámek „Airmachine 2 & Prague Modern“ bylo tedy záhodno přiblížit tvorbu skladatele i z jiného úhlu. Zpětně můžeme tvrdit, že zařazení skladby Sinuous Voices se ukázalo jako vhodné. Skladba vychází z recitací, jež balancují na hraně mluvy a zpěvu. Skladebný princip kontrastu Adámkovi dobře pomáhá udržet formu a nevyvléci se z myšlenkového jádra skladby. Tudíž se střídají plochy tiché mluvy, modlitby a rituálu s extrovertním rozjařeným davem. Adámkova „kosmopolitnost“ se projevuje například ve výběru textů. V první a závěrečné části znázorňují pizzicato smyčce text „Beránku boží“; střední část je vystavěna na třesoucím se hlasu stařeny z Nové Kaledonie, která bezzubá bez ustání brebentí ukolébavku. Vrchol skladby se nachází před návratem vrstvených recitací „Beránku boží“, Adámek zde čerpá z vlastních zkušeností, kdy se jako desetiletý zúčastnil sametové revoluce, snaže se spolu skandovat slovo či slogan vyňatý z tehdejších projevů. Jakýsi epilog tvoří připomínka pozoruhodného eskymáckého dechového zápasu. Skladba je dobrým příkladem tíhnutí skladatele k zajímavým barevným kombinacím a schopnosti je vyjádřit.
Po přestávce se spojila Airmachine 2 s tělesem Prague Modern a zněla „opět“ skladba Conséquences particulièrement blanches ou noires concerto (2016). Slovo opět není v uvozovkách náhodou, jelikož dílo dostalo s orchestrem úplně nové vyznění. Již nepůsobilo jako přehlídka zvuků a rytmů, ale jako kuriózní nástroj implementovaný do menšího orchestru, ve kterém se zajímavost zvukových kombinací dobře doplňovala s tradičními nástroji, a díky nimž byl formový obrys snadněji vysledovatelný. V druhé třetině po místech silného tutti se stavba skladby poněkud rozpadala, ovšem nástupem chytlavého „beatboxového“ rytmu se orchestr znovu srovnal, což vyvolalo příjemné ohlasy i na tvářích některých hudebníků. Sólista Monteiro měl neustále plné ruce práce a předvedl velmi koncentrovaný a přesný výkon. Leckteré posluchače mohla napadnout náročnost interpretace na takto netradiční nástroj. „Potřebujete nějaký čas, abyste pochopili onen nástroj. Musíte znát, proč a jak co funguje. Je to v jistém smyslu pokročilý nástroj a nestačí pouze zmáčknout klávesu a koukat, co se stane, protože to nemusí fungovat. Jste trochu dirigent a mechanik. Je to speciální nástroj, mohl bych ho přirovnat k autu. Potřebujete čas, ale není to nemožné. Každému novému interpretovi je nutné vše vysvětlovat od nuly, ale to zatím není urgentní otázka, neboť pro Airmachine 2 jsou zatím napsány dvě skladby a nevíme, co bude v budoucnosti. Vyvine se nějak? Nebo zůstane v této podobě a bude nutné nalézt interpreta?“ řekl k interpretaci Monteiro.
Promyšlená dramaturgie jistě stojí za vyzdvižení, neboť přispěla velkým dílem k vydařenému večeru. O tom, že se první návštěva Airmachine v České republice vydařila, svědčí i fakt, že koncert byl hojně navštíven a řady publika během koncertu neprořídly. Největší zásluha jistě patří úrovni skladeb a zdařilé interpretaci, která jejich potenciálu nijak neubírala.
