pátek, 1. listopad 2019

Nedokončená

Napsal(a) 

 , foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Na koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 24. listopadu mě zradilo zdraví, takže jsem musel odejít z pražského Obecního domu předčasně a večer se tak pro mě stal „nedokončenou“. Dle novinářské etiky bych správně neměl o koncertu psát, ale bylo to tak učebnicové, že jsem se rozhodl učinit výjimku a vydat svědectví o výseku včera, jehož jsem byl přítomen. Nuže v úvodu jsem slyšel Haydnovu Symfonii č. 30 C dur „Aleluja“ a poté Violoncellový koncert č. 1 Bohuslava Martinů (Dvořákovu Osmou symfonii po pauze jsem nezvládl.)

Třívětý Haydn mě potěšil jednak dramaturgickou kreativitou, protože jde o u nás málo hranou partituru, jednak dozajista upřímnou snahou orchestru dostát středoevropským stylovým požadavkům počátku druhé poloviny 18. století. Pod vedením svého designovaného šéfdirigenta dělal orchestr, co mohl, formálně bylo vše v pořádku, přesto nezněl Haydn klasicistně elegantně, ale většinou těžkotonážně a zamlženě. Dirigent, jehož doménou je trošku jiná hudba, nepřivedl „svůj“ orchestr k pochopení zdánlivě prosté struktury. Zazněly však i pěkné okamžiky, například flétnové sólo v Andante.

 , foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Když jsem slyšel v roce 2014 První violoncellový koncert v podání Tomáše Jamníka, Tomáše Braunera a Pražských symfoniků, byl jsem unesen. Nyní jej hrál jiný skvělý český cellista Michal Kaňka. Bylo to opět neobyčejné, naštěstí však jiné, což nebylo dáno jen odlišným generačním ukotvením. Na Michalu Kaňkovi obdivuji jeho neskutečnou pracovitost, kdy zdá se bez problému zvládá být komorním hráčem na plný úvazek, učitelem, sólistou i předsedou stálé komise mezinárodní soutěže Pražské jaro… a jistě jsem na něco zapomněl. Jeho vyvážená hra má vždy styl, noblesu, ušlechtilost a technickou brilanci. To vše vložil i do hudby Bohuslava Martinů. Každou frází opět potvrdil, jak je mu bytostně blízká, samozřejmá. Určitě patří mezi nejlepší interprety Martinů.  Nevím, proč tomu tak bylo, ale „doprovázející“ FOK byl v roce 2014 jistější a přesnější (kromě jiného nejisté sólo trubky, dialog mezi sólovým cellem a vedoucím violistou měl k dokonalosti daleko…). Michal Kaňka potěšil i přídavkem, jak jinak než sólovým Bachem.

FOK tím zároveň důstojně připomněl 60. výročí odchodu Bohuslava Martinů. Tomáš Jamník jej hraje s podobně intenzivním vcítěním, jen je emocionálnější a tónově naléhavější. Oba přístupy jsou (rovno)cenné. Jsem rád, že žiji v době, kdy mohu být svědkem různých vidění hudby mého milovaného skladatele.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.