pondělí, 5. říjen 2015

Ne tak úplně festivalové zahájení festivalu

Napsal(a) 

Josef Špaček a Jiří Bělohlávek, foto Petr Francán Josef Špaček a Jiří Bělohlávekfoto: Petr Francán

Přípravné práce ke vzniku Janáčkova kulturního centra se již započaly, ale nějaká ta voda ve Svitavě i Svratce ještě uplyne, než se brněnská filharmonie dočká opravdového koncertního sálu. Zahajovací koncert 48. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim se tak i tentokrát (3. října) konal v Janáčkově divadle. Česká filharmonie přijela po několika letech do Brna s populárním programem složeným z osvědčených klasických děl české hudby. Jednalo se v podstatě o reprízu úvodního koncertu sezóny 2014/2015: jen Šumařovo dítě bylo nahrazeno Putováním dušičky.

Už v první skladbě večera, Sukově Pohádce, podali filharmonici pod taktovkou šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka velmi soustředěný výkon, zakládající se na promyšleném, přiměřeně vnitřně kontrastním rozvržení jednotlivých vět. Přednes smyčců se vyznačoval ušlechtilou kantilénou, což platí i pro sólové výstupy Magdalény Mašlaňové, jež se takto představila (ne poprvé) v roli koncertního mistra. Ve druhé větě by snad neuškodilo trochu více brilance ve dřevech, v provedení čtvrté věty bych obzvlášť vyzdvihl výkon hlubokých žesťů. Znamenitá byla důsledně tempově a dynamicky modelovaná věta třetí.

V poměrně uměřené interpretaci předvedla Česká filharmonie se svým dvorním sólistou Josefem Špačkem Janáčkův houslový koncert Putování dušičky (dokomponovaný muzikology L. Faltusem a M. Štědroněm), tedy skladbu, jejíž živou nahrávku ve stejném obsazení vydal letos v dubnu Supraphon. Jako už učinili mnozí přede mnou, musím i já vyzdvihnout jako hlavní kvalitu Špačkova přednesu snoubení technické suverenity se zapálenou expresivitou. K nadšení obecenstva přidal Špaček ještě virtuózní krajní věty z Ysaÿeovy druhé sonáty pro sólové housle.

Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie, foto Petr Francán Jiří Bělohlávek a Česká filharmoniefoto: Petr Francán

V úvodním odzemku z druhé řady Dvořákových Slovanských tanců předvedli filharmonici kvality, jimiž byly prodchnuty i další skladby cyklu: jiskrný, brilantní a zároveň zpěvný přednes smyčců, perfektně vyvážený zvuk celého orchestru a v nejlepším slova smyslu klasická, tradicí poučená, ba nasycená interpretace. Ostatně, kdo jiný by měl umět optimálně zahrát Slovanské tance, než právě Česká filharmonie. Provedení jsem musel v duchu chtě nechtě porovnávat s nahrávkou Harnoncourtovou, sice již dvanáct let starou, ale pořád provokativní, navracející Slovanské tance k jejich folklórním, tanečním, břeskně zemitým kořenům. Bělohlávkovo pojetí je zvukově, tempově i výrazově decentnější, umělejší, s převládajícími nižšími tempy a v nižší dynamické hladině, bez výstřelků a násilností; podobně jako v případě Pohádky chová respekt k talichovsko-ančerlovsko-neumannovské tradici, kterou zároveň svébytným a rovnocenným způsobem rozvíjí.

Zkrátka a dobře, koncert to byl vydařený, orchestr jako celek i jednotlivé nástrojové skupiny a jednotliví hráči podali velmi soustředěný výkon, obecenstvo aplaudovalo ve stoje (jako činí v Janáčkově divadle až příliš často), ale zahajovací koncert festivalu – coby hudební slavnosti a přehlídky – bych si přeci jenom představoval trochu jinak: očekával bych nápaditější dramaturgii. Za Suka jsme v době, kdy se moc nehraje, vždy vděční, jen by bylo v tomto případě vhodné zařadit do programu spíše některou jeho méně známou či řídčeji provozovanou kompozici. Nabízí se jich v podobné délce okolo půlhodiny několik: symfonická báseň Praga, programní předehra Pohádka zimního večera, ale též třeba Symfonie E dur. Janáčkův houslový koncert se dnes nachází na pomyslném pomezí děl pouze klasických a děl klasických a zároveň přiměřeně často hraných. Jednoduše řečeno: myšlenka zahajovacího festivalového koncertu složeného z klasických děl české hudby je v pořádku, ovšem bylo by žádoucí zaměřit se právě na ta klasická díla, jimž se nedostává pozornosti přiměřené tomuto jejich statusu. Pomineme-li dvacáté století a hudbu předsmetanovskou, platí to takřka pro všechny orchestrální skladby Fibichovy, Foersterovy, Novákovy (dokonce už i pro Slováckou suitu), Ostrčilovy a do značné míry i Sukovy. Jenom na okraj připomínám, že název erbovní kompozice Moravského podzimu byste letos v programu festivalu hledali marně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.