neděle, 24. srpen 2014

Natalia Gutman, limity orchestru a šeď dirigenta

Napsal(a) 

Střípky z Českého Krumlova IV.

Natalia Gutman a Kammerphilharmonie dacapo München, foto Libor Sváček Natalia Gutman a Kammerphilharmonie dacapo Münchenfoto: Libor Sváček

Natalia Gutman, vynikající sovětská instrumentalistka, ve své době fenomenální první dáma violoncella, a Kammerphilharmonie dacapo München. Setkání, které slibovalo mimořádný umělecký zážitek. Při pověstné úrovni i provinčních německých orchestrů jsem byl pln očekávání, třebaže jsem toho o mnichovském orchestru mnoho nevěděl. Hned v průběhu festivalového koncertu v Jízdárně mi bylo jasné, proč. Již první fráze ve smyčcích ve vstupní předehře k Italce v Alžíru, zahraná legato místo obvyklého staccata, cosi naznačovala. Přesto ouvertura jako úvodní zahřívací číslo ještě splnila očekávání, Rossiniho partitura hýřící vtipem přežije leccos. Ani Dvořákův Klid lesa, op. 68/5 nemohl žádné větší slabiny odhalit. V Čajkovského Rokokových variacích se však již začaly projevovat nepřeslechnutelné technické limity. Normálně se v této mladistvě virtuózní koncertantní skladbě logicky píše o výkonu sólisty, bojujícího s exponovaným sólovým partem. Neblahou pozornost, již na sebe upoutávaly první pulty primů a sekundů, osazených výlučně apartně oděnými dámami, však nebylo možno přejít. Na tyto houslistky bylo věru lépe se dívat než je poslouchat – zatímco pravá strana orchestru byla mnohem lepší. A po přestávce vyšla pravda o úrovni orchestru najevo v celé své nahotě. Dramaturgie si musí položit otázku, zda i takovýto béčkový koncert má v programu festivalu své místo, ale ať si na ni odpoví jakkoli, recenzent musí hodnotit předvedený výkon. Krumlovské publikum sice hlučně tleskalo, a to i mezi větami k uzoufání mdle odehrané Mendelssohnovy Italské (ač si nejsem jist, zda i tentokrát přijeli freystadtští, na něž se místní obvykle vymlouvají), ale místo toho měli céčkový mnichovský orchestr raději vypískat. Umělecký šéf  Franz Schottky sice řídil mladistvým elánem hýřící partituru zpaměti a s celkovým přehledem, ale o temperamentu si může tak akorát číst v encyklopedii. Všechny výsostné kvality díla se mu podařilo utopit v bezvýrazné, unavené šedi. Jeho pohodlné, sousedsky spokojené gesto nepochytalo takřka žádné nástupy, které se tak ztrácely v mlhavém orchestrálním tutti – věc u precizních německých dirigentů krajně neobvyklá. Co říci k výkonu protagonistky večera? Nevím, zda zvolila správné dílo. Jsou tu sice kaskády virtuozity v nejvyšších polohách nástroje, ale nevím, zda je vhodné k tomu, aby poněkud unaveně a ne zcela jistě působící starší dáma ukázala své kvality v celé kráse. Přesto v pomalých lyrických pasážích, jež zahrála s prostou neokázalostí a výrazovou zdrženlivostí, a přece velmi působivě, stále vyvolávala vzpomínku na své legendární interpretace Šostakovičových koncertů.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.