pátek, 2. září 2022

Nástupní Rusalka hudebního ředitele Roberta Jindry

Napsal(a) 

Kateřina Kněžíková (foto ze zkoušky), foto Zdeněk Sokol Kateřina Kněžíková (foto ze zkoušky)foto: Zdeněk Sokol

S novou, tentokráte sto čtyřicátou sezonou Národního divadla se vrací do vedení jeho operního souboru jako hudební ředitel dirigent Robert Jindra. Vstupuje podruhé do (skoro) stejné řeky. Hudebním ředitelem opery Národního divadla byl po jednu sezonu 2013/14 v době, kdy ještě působil ve stejné funkci v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (2010–2014). Tenkrát se mu nevyplatilo sedět na dvou židlích a jeho kariéra na domácím poli se přibrzdila. Od sezony 2018/19 začal spolupracovat jako dirigent s Aalto Musiktheater a Filharmonií v Essenu a setrval tam pod vedením hudebního ředitele Tomáše Netopila do července roku 2021. Ihned navázal funkcí šéfdirigenta Státní filharmonie v Košicích a stal se hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Od minulého roku spolupracuje se zahraniční agenturou.  

Rusalka v silně stylizované režii Jiřího Heřmana měla premiéru v květnu 2009, zaznívala tehdy v hudebním nastudování a pod taktovkou Jakuba Hrůši (později také Zbyňka Müllera, Roberta Jindry a Ondreje Olose). V Hrůšově podání zněla v záměrně zdůrazňovaném pomalém tempu, které Dvořákově Rusalce, řekla bych, příliš nesvědčilo. Teď proběhla neohlášená obnovená premiéra pod Jindrovým vedením s lehkými režijními retušemi v neděli 28. srpna opět v historické budově Národního divadla.

, foto Zdeněk Sokol foto: Zdeněk Sokol

Roberta Jindru srdečně přivítal jak stávající šéf opery Per Boye Hansen, tak i obecenstvo. Mnoho sólových úloh bylo a bude nově obsazeno a během první série představení jejich interprety postupně uvidíme a uslyšíme. Robert Jindra nastupuje do své funkce s vizí postupné obnovy českého repertoáru Národního divadla, snad mu to okolnosti opravdu dovolí. České operní divadlo by se totiž, podle mého názoru, mělo prezentovat ukázkovými inscenacemi českých oper, jichž máme téměř bezpočet. Především ty by byly atraktivní nejen pro naše, ale také (a skoro by se chtělo říci i především) pro cizokrajné obecenstvo… Taková programová budoucnost by se nám bezesporu vyplatila. I finančně samozřejmě.

Přístup Roberta Jindry k Rusalce byl přesvědčivý a orchestrální hráči pod ním hráli patrně nejlépe jak uměli. Dirigent rozehrál orchestr do barevné bohatosti, citové vroucnosti a dramatičnosti, výborně vedl zpěváky, byl to opravdový spiritus agens celého večera. Slyšeli a viděli jsme vynikajícího Vodníka v podání Günthera Groissböcka, jehož krásný bas zněl od začátku do konce téměř dokonale a kromě jediné výšky, s níž asi sám pěvec nebyl spokojen, naplnil bezezbytku naše očekávání. Podobně i Hajný a Lovec Ivana Kusnjera, jehož hlas jako by nestárl. Pavol Bršlík, pěvec známější v cizině než u nás, který zastoupil onemocnělého Pavla Černocha, se s rolí Prince vyrovnal se ctí (až na obávanou závěrečnou výšku ve Dvořákově vražedném „mír mi přej“).

Pavol Bršlík, Robert Jindra, Kateřina Kněžíková, Jana Kurucová, Günther Groissböck, foto Zdeněk Sokol Pavol Bršlík, Robert Jindra, Kateřina Kněžíková, Jana Kurucová, Günther Groissböckfoto: Zdeněk Sokol

Téměř sebevražedného spojení partu Ježibaby s rolí Cizí kněžny se ujala rovněž více v zahraničí než u nás známá Jana Kurucová. Její výkon neposloužil, podle mého názoru, ani jedné z těchto rolí. Ježibabě scházela mezzosopránová barva hlasu, Cizí kněžně pak hladkost pěveckého projevu, který neustále narušovala nesoustavnost legát a dynamiky a nepříliš volně znějící výšky. Trio lesních žínek jako by postrádalo hlas Druhé žínky (Irina Rurac), který zněl šedě a nevýrazně. Zato Arnheiður Eiríksdóttir předvedla výborného Kuchtíka pěvecky, herecky a pohybově, její česká výslovnost byla opět vynikající.

Nejlepší nakonec, představitelka titulní postavy Kateřina Kněžíková. Její Rusalka je mimořádná po všech stránkách. Paní Kněžíková dozrála do této role bezesporu díky svému předchozímu nastudování této role v Ostravě (premiéra byla v říjnu 2019). Je Rusalkou, která dokáže prožít svůj osud s největší pokorou a hloubkou, v dokonalém hereckém a pohybovém pojetí, s nesčíslnými nuancemi hlasového projevu. Škoda jen, že se těmto vzácným nuancím dirigent Robert Jindra citlivěji nepřizpůsobil a dal přednost efektnímu vyznění orchestrálního partu. Nejde tu totiž o pouhé dynamické proměny hlasu pěvkyně, ale o propracování role do všech detailů. V těchto chvílích by dirigent měl svůj orchestrální doprovod v jeho vlastním zájmu propojit s tak mimořádným výkonem interpreta a doprovázet jej. Doufejme, že v dalších představeních nebude Robert Jindra dbát jen o dramatické vrcholy orchestrálního nastudování, ale také se skloní před velkým výkonem představitelky hlavní role, který dosáhl v tomto představení až k pozoruhodným výšinám.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.