Narozeniny Adriany Kučerové

Nevím, kdy má mladá a půvabná slovenská sopranistka narozeniny – koncert pořádaný ve Stavovském divadle 27. ledna byl oficiálně k Mozartovým narozeninám, všechno bylo ale zaranžováno kolem zmíněné vycházející hvězdy. Adriana Kučerová opravdu účinkuje v prvotřídních operních produkcích, i když zatím pouze v menších rolích. Má sice malý, ale přirozený a krásně barevný soprán a pro jistý typ mozartovských rolí je ideální interpretkou. O tom přesvědčila zejména v první polovině v áriích z oper La finta semplice (Ninetta), La finta giardiniera (Serpetta) a Idomeneo (Ilia). Ovšem v dalších áriích, které ze scény nezná, jako by jí už chyběl bohatší a zajímavější výrazový rejstřík. Nápadné to bylo v druhé polovině v áriích Zuzanky z Figarovy svatby , Despiny z Così fan tutte a Blondy z Únosu ze Serailu . Výslovnost němčiny v posledně jmenované árii byla navíc hodně nedbalá. A ani předchozí árie italské neměly vždycky ideální jistotu. Lze říci, že pro začátek dráhy má Adriana Kučerová všechny dispozice – snad bude mít štěstí na skutečné režisérské a dirigentské osobnosti a bude s nimi mít možnost opravdu pracovat. Protože kdyby ještě za pět let měla sázet jen na svá kukadla jak zrcadla, jednu přirozenou barvu a pár šarmantních gest, byla by to velká škoda. Ovšem šest árií, s přídavkovou Zerlinou sedm, kdy je výrazově jedna jako druhá je pro recitálově koncipovaný večer málo.

Orchestr otevřel večer předehrou k Donu Giovannimu a první polovinu uzavíral Mozartovou Symfonií č. 25 g moll . Ta nevyšla ideálně, přes všechnu snahu i zkouškovou práci, a svou vinu má nejspíš i nemilosrdná suchá akustika divadla. Nechceme po Tomáši Netopilovi, aby s orchestrem Národního divadla soupeřil s Trevorem Pinnockem, pro dobrý výsledek by stačilo méně – zejména pomalejší tempo, ve kterém se orchestr nerozpadá a stíhá základní míru preciznosti. Mezi orchestrálními čísly tak zanechal nejlepší dojem Koncert C dur pro flétnu a harfu , který zazněl po pauze. Tempo určili sólisté, bylo mnohem pomalejší a dirigent umí doprovázet, takže výsledek nesrovnatelně přesvědčivější. Krásný tón a pečlivá artikulace flétnisty Jaroslava Pelikána byly ten večer opravdu poctou Mozartovi. Harfa Ivany Pokorné místy nespravedlivě zanikala.

Čistě mozartovský program je záslužný i ambiciózní počin – ovšem také náročné sousto i pro daleko zkušenější interprety. Koncertu by prospělo buď pozvání ještě alespoň jednoho mladého pěvce – anebo program pro větší škálu pěveckých možností. Vůči Mozartovi u nás máme obrovské dluhy, ale nemusí být taktické jich splácet příliš mnoho najednou.

Sdílet článek: