Nápoj lásky v milánské Scale – tentokrát pro nejmenší

Gaetano Donizetti je po právu považován za jednoho z předních tvůrců italské belcantové opery pro nevyčerpatelnou invenci v oblasti melodiky s hitovým potenciálem. L’elisir d’amore je navíc jedním ze základních stavebních kamenů repertoáru všech světových divadel. Jde o operu komickou, ale zároveň svým vyústěním fabule v obecnou platnost dodnes aktuální. Milánské představení navazuje na stále častější trend zpřístupňování opery nejmladším divákům, což jako rodiče kvitujeme s velkým nadšením. Ihned nám na mysl vytane asociace s naposledy viděným Prstenem ve Vídni, kde se produkce nebála u představení pro nejmenší sáhnout rovnou po Wagnerovi. Operu Nápoj lásky jsme navštívili s naším rok a půl starým synem Richardem, který nevycházel z údivu a bez mrknutí oka celou hodinu se zaujetím seděl jako přikovaný k sedačce. Nejen on, ale tisíce dalších přítomných dětí byly schopny s rodiči sledovat napínavé operní představení, což považujeme za jednoznačné splnění nadefinovaného cíle divadla – totiž úspěšně šířit operu mezi mladým publikem.

U vchodu exteriérem nenápadného milánského domu Teatro alla Scala se pomalu sbíhaly davy rodičů s dětmi různého věkového průměru – od šestiletých po ty doposavad obývající kočárek. Divadlo návštěvníci zaplnili přibližně z devadesáti procent, a to nehledě na fakt, že o dvě hodiny později téhož dne se Nápoj lásky prováděl ještě jednou (v jiném obsazení). Narovinu jsme byli překvapeni, že je o operu cílenou na ty nejmenší takový zájem.

, foto Teatro Alla Scala

Pojďme si dění na jevišti a v orchestřišti přiblížit. Představení bylo vtipné a nebývale odlehčené. Již extravagantně navrženou scénou, o kterou se postarala Grisha Asagaroff, se logicky vzezření jeviště odchylovalo od standardů opery pro dospělé. Cíleně bylo vytvořené se smyslem zaujmout i nejmladšího diváka. Šlo nejen o barevnost blikajících světel a reflektorů, ale i přemíru impulsů, které podněcují dětské vnímání. Milánská historická lokálka z třicátých let, která mimo jiné stále okolo Teatra alla Scala projíždí, je zde středobodem celé scény a zůstává zde až do konce. V průběhu zkrácených dějství se scéna neproměňuje, jen tramvaj jako taková slouží různým účelům. Okouzlit dětského diváka dokázal s přehledem také Luigi Perego, který vsadil na pestrobarevné kostýmy. Dle hurónského dětského smíchu a citoslovcí údivu linoucích od balkónů po galerie soudíme, že šel jistě správnou cestou.

V takovémto Nápoji lásky se v plně probíhající sezóně prezentují sólisté a orchestr akademie Teatro alla Scala, připravující umělce na ostrý divadelní provoz. Je nutno poznamenat, že opera je uváděna s velikým nadhledem a grácií. Divák zde nemá s ohledem na jednotlivé výkony sebemenší pocit, že by sledoval dětské představení. Umělci jsou veskrze nadstandardní a profesionálně k sebeprezentaci přistupují jako „k večernímu teátru“. Je samozřejmě logické, že připravující se zpěváci i instrumentalisté chtějí být vybráni mezi nejlepší, což pro ně znamená dostat se do vysněného pracovního prostředí jednoho z nejvyhledávanějších světových operních divadel.

, foto Teatro Alla Scala

Celé představení akčně a s patřičným entuziasmem provází vypravěč Stefano Guizzi, který zní přirozeně asi jako Ital na víkendové milánské tržnici. Za ztvárnění této role sklízí u diváků široké věkové škály obrovský aplaus. Vzhledem k tomu, že jde o jevištního herce, působí poněkud rušivě jeho chrapot v hlasovém projevu, ale to je subjektivní hodnocení spojené s profesní deformací. Orchestr této zcela nové produkce řídí italský dirigent Pietro Mianiti. Poněkud zredukované těleso mělo občas problém s nástupy, ovšem intonace i v dechové sekci byla prvotřídní. Zvuk ve Scale je nosný a orchestr určitě nepůsobil stroze.

Při pohledu na pěvecké obsazení musíme začít tím nevýraznějším elementem. Jako neumětel a ostýchavý mladík Nemorino, který se snaží za každou cenu (i nadpřirozenými prostředky) získat srdce Adiny, se představil italský mladodramatický tenor jménem Riccardo Della Sciucca. Bez okolků jde o zpěváka světové úrovně! Jeho tenor zní přirozeně a vyváženě ve všech polohách. Tělesná výška, kulatý témbr a příjemné vzezření takovému umělci dávají ideální předpoklady ke vstupu na světová jeviště a skutečně jsme přesvědčeni, že o něm v brzké době nejednou uslyšíme. Další devízou zpěváka je, že disponuje nenuceným hereckým talentem. Od první árie Quanto è bellaquanto è cara! byl cítit jeho nesporný technický nadhled. Sciucca udivoval sonorním vokálem s naprosto barevně vyrovnanými přechodovými registry. Za interpretaci sladkobolné Una furtiva lagrima pak sklidil zaslouženě neutuchající aplaus (obě árie jsem mnohokrát zpíval a znám velmi podrobně jejich technická úskalí, ovšem takové interpretaci není co vytknout).

, foto Teatro Alla Scala

Zatímco pěvecky průměrný Dulcamara Eugenio Di Lieto měl problém svůj výstup téměř dozpívat a po krátké chvíli se u něj projevil hlasová indispozice (v podstatě markýroval), líbezné albánské sopranistky Enkeledy Kamani v roli Adiny bylo plné jeviště. Její hlas je synonymem pro lyrický soprán ve všech jeho atributech – příjemně hřejivě zní, je odlehčený, aniž by tratil na kulatém znění v celé škále. Spolu se Sciuccou tvořila Kamani ideální pěveckou dvojici. Barytonista Eugenio Di Lieto se u komického Belcoreho neubránil přehrávání, ovšem tohle se velmi těžko hodnotí, když Vám má po sedmdesát minut patřit pozornost dítěte. Pěvecky je Lieto zpěvákem výborným a role se ujal s nadhledem. Menší part Gianetty ztvárnila obstojně Francesca Vitale.

Celé milánské provedení Donizettiho nejúspěšnější opery se ukazuje jako šťastný krok. Závěrem nám dovolte poněkud sentimentálně poznamenat dvě věci: jsme rádi, že se stále najde mnoho rodičů, kterým není lhostejný hudební vkus jejich dětí a kultivují jej od útlého věku. Největší dík ovšem patří divadlům, která nám dnes tuto příležitost dávají.

Sdílet článek: