středa, 15. květen 2013

Nahý Čechomor

Napsal(a) 

Příjemným bonusem na rozloučenou s 21. ročníkem festivalu Svátky hudby byl pro Pražany koncert komorní sestavy etnopopové skupiny Čechomor, kterou do sálu Pražské konzervatoře pozval umělecký ředitel festivalu Václav Hudeček. Sál byl 14. května zcela zaplněn publikem, které má Čechomor rádo a evidentně dobře zná jeho repertoár. Řada lidí si broukala melodie, někdy i zpívala s sebou, kolíbali se v rytmu hudby a spontánně tleskali. Kytarista František Černý, houslista Karel Holas a akordeonista Radek Vobořil si sál hravě podmanili. Předěl vytvořil hostitel Václav Hudeček. Jeho slova o propojení písní Čechomoru a Antonína Dvořáka byla sice diskutabilním oslím můstkem, ale samotné provedení dvou Romantických kusů a Mazurku bylo příjemnou změnou. Dvořáka zahrál za doprovodu klavíristy Petra Adamce svým nenapodobitelným šarmem, osobitým tónem a viděním dobře známé hudby. Je úžasné, jak i když není jeho hra technicky dokonalá, jak jsme zvyklí u světové špičky mladé generace, tak výraz, síla a sdílení ducha hudby v jeho podání spolehlivě vždy zapůsobí. Milým vrcholem večera byla hitová píseň Hruška, kdy pan Hudeček spojil svoje housle s hrou Karla Holase a bylo z toho moc příjemné etno session! Poprvé jsem slyšel hrát našeho předního houslového virtuóza něco jiného, nežli klasiku, a bylo to neobyčejně sympatické. (Pro velký úspěch přidali společně píseň Až já půjdu.)

Členové souboru Čechomor, který letos slaví 25. výročí, působili uvolněně a hraní v prostoru, který svou prostorovou dimenzí není pro ně typický, si užívali. Nejvíce jsem ocenil skladby Včelín, Zločin, Voják, Gorale a quasi irskou instrumentálku.

Bohužel bez mikrofonů ztratí pěvecké kouzlo jinak zajímavého hlasu Františka Černého část své poutavosti a odkryje limity. A to nezmiňuji sice silnější, ale také ostřejší a halekající hlas Karla Holase. Jako by byli nazí… Naštěstí energie je i bez amplifikace velmi podobná koncertům v halách. Při cestě domů jsem se však nemohl zbavit jedné myšlenky. Čím to je, že mě poslech Čechomoru nebo třeba i Hradišťanu po nějaké době unaví a kapely typu Horňáckých cimbálových muzik Petra Mičky, Petra Galečky nebo Martina Hrbáče, které hrají skutečný folklor, mohu poslouchat celý večer…? Je to mojí determinací nebo determinací tvůrčí poetiky Čechomoru a dalších formací současné populární hudby, které těží z lidové tvořivosti?

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.