Nadšení i rozpaky

Večer posledního únorového dne jsem věnoval pátému abonentnímu koncertu řady A České filharmonie. Jednak jsem chtěl po předchozích zážitcích s hudbou Petra Iljiče Čajkovského v podání Semjona Byčkova slyšet Čtvrtou symfonii f moll op. 36, jednak zažít ve Dvořákově Violoncellovém koncertu h moll op. 104 premiérové spojení violoncellisty Gautiera Capuçona a České filharmonie prodchnuté charismatem designovaného šéfdirigenta tohoto orchestru. Jelikož Česká filharmonie se programově hlásí k propojení zdravého konzervativismu v dramaturgii a interpretaci mezinárodní úrovně, program mi nevadil a byl jsem hodně natěšený. A vyprodaná Dvořákova síň určitě také.

Začnu nadšením. Provedení Čajkovského bylo těžko popsatelné. Nebylo sice ten večer tak technicky dokonalé, jako bych asi slyšel v dobrých dnech například od Berlínské filharmonie nebo Royal Concertgebouw Orchestra, ale míra nasazení všech hráčů, které Byčkov dokázal „pobláznit“, jeho vypracování detailů, výklad geniální partitury a způsob interpretace byly mimořádné. Určitě to bylo nejlepší provedení této skladby, které jsem v Praze slyšel. Pokusím se heslovitě naznačit proč.

Symfonie, která má údajně autobiografický obsah, je hodně emotivní, barevná a tematicky sevřená. Centrem díla je bezesporu první věta a od fanfár lesních rohů a fagotů to bylo v podání filharmoniků velmi intenzivní hraní. Pod vedením Byčkova dýchala orchestru každá fráze. Andantino bylo stratosférické. Už jen jak lahodně znělo sólo hoboje, jež elegantně přebírá orchestr! No a třetí věta s excelentním pizzicatem smyčců a dialog s dechovými nástroji… A konec – ohnivé Allegro s lidovým backgroundem. Co nejvíce upoutalo moje uši? Jak celá symfonie dýchala, jak bylo vše přesné, jak byla interpretace tektonicky promyšlená, jak bylo hraní stejně intenzivní jako u kteréhokoliv zahraničního orchestru a úroveň sólových vstupů (Jana Brožková, Andrea Pazderová, Tomáš Kopáček, Jan Machat…). Projekt Čajkovskij by se pod vedením Semjona Byčkova mohl stát v nahrávkách firmy Decca nadčasovým otiskem v záznamových dějinách klasické hudby.

 , foto Petra Hajská

Kontrapunktem k Čajkovskému byl Dvořák. V této dekádě představila Česká filharmonie v Praze podstatnou část současné violoncellové elity – Alisu Weilerstein (nar. 1982), Sol Gabettu (nar. 1981) a nyní i Gautiera Capuçona (nar. 1981), jenž okouzluje hudební svět už téměř patnáct let podobně magicky jako jeho bratr, houslista Renaud. Sol Gabetta zahrála vloni v Praze koncert Edwarda Elgara a bylo to doslova fascinující. Alisa Weilerstein k nám přivezla už ledacos, mimo jiné i Dvořákův koncert. Srovnání jejího pojetí s Capuçonem je poučné. (U obou existují nahrávky: Decca/Universal Classics vydala Weilerstein záznam s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, Erato/Warner Classics s Frankfurt Radio Symphony a Paavo Järvim.) Expresivní Weilerstein volí hraniční rychlá tempa krajních vět, Capuçon je zdrženlivější a drží se více hudební logiky, jeho vibráto je však kupodivu méně diferencované, oba si pohráli s detaily, přičemž Alisa je v tom o něco kreativnější, a oba jsou v tónu velmi intenzivní. Nemyslím si však, že francouzský sólista a původem ruský dirigent plně pochopili českou podstatu této hudby a jestli se někdy zabývali autografem. Ani poslech zmíněné nahrávky s Paavo Järvim, která je lepší, než to, co jsem slyšel v Praze, mě nepřesvědčil o opaku. Dvořák prostě není Saint-Saëns, Schumann, Čajkovskij nebo Brahms. Bylo to působivé internacionální hraní, ale za srdce mě to nevzalo. Navíc jeho tempa v druhé větě byla doslova na opačné hraně od Weilerstein. (Hrál však na skvostný nástroj. Nevím, který použil v Praze, jestli to byl Matteo Goffriller z roku 1701, nebo Joseph Contreras z roku 1746, nicméně zněl báječně.) Kupodivu jakkoliv má Gautier Capuçon velmi působivý tónový potenciál, v dialogu mezi sólovým cellem a koncertním mistrem primů v třetí větě byl melodicky lahodnější Josef Špaček!

Violoncellové resumé? Nejzajímavější otisk zanechala ze zmíněných umělců Sol Gabetta a kdybych měl rozsoudit pomyslný dvořákovský duel Weilerstein – Capuçon, použil bych provokativní sportovní metaforu: Decca porazila Erato. ☺ Gautier Capuçon připravil s cellisty České filharmonie, stejně jako Sol Gabetta v dubnu 2017, kouzelnou přídavkovou perličku: Song Of The Birds Pabla Casalse.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější