Nadpozemský Brahms vystřídal hudbu v podpalubí

Dramaturgickou jistotou byla Dvořákova Symfonie č. 8 G dur, jejíž přídomek „Anglická“ se vztahuje k triumfálnímu provedení v roce 1891 v Cambridgi. Rozdíl mezi pojetím Järviho před 15 lety a dnes je značný. Tehdy to bylo metronomicky přesné, strohé, úctyhodné, leč na rozdíl od jeho otce-dirigenta s menší dávkou fantazie. V Praze byla „Anglická“ plná lesku, příjemné uvolněnosti, zajímavých agogických (2. věta) a dynamických (1. věta) detailů, tanečnosti a lehkosti (3. věta) a kontrastu (4. věta). Dokonce by se dalo napsat, že bylo provedení téměř „české“ (například grazioso 3. věty). Myslím, že vklad Paava Järviho v celkovém dojmu byl zcela zásadní. Kdybych šel totiž do detailů, tak bych například zjistil, že hra Josefa Špačka, vůdce primů České fil­harmonie, je zajímavější nežli hra Ulricha Edelmanna, koncertního mistra hr-Sinfonieorchester (Frankfurt Radio Symphony Orchestra). Jeho hostování bylo určitě dobrou volbou, ale Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks je lepší ☺.

Psáno pro: HARMONIE 7/2014

Sdílet článek: