Nadpozemský Brahms vystřídal hudbu v podpalubí

Obecní dům v Praze je nechvalně proslulý v celé Evropě obskurními koncerty pro turisty ve svém podzemí. Za tučné vstupné dostane cizinec ubohé best of. Když 3. června končil v podpalubí Repre opět jeden „turisťák“, otevřel Paavo Järvi konec festivalu Pražské jaro. V rámci krátkého turné navštívili Frankfurt Radio Symphony Orchestra s Järvim a s Hilary Hahn i Prahu (4. – Drážďany, 5. Freiburg a 6. 6. Mannheim). Brahmsův Houslový koncert D dur jsem slyšel bezpoč­tukrát, ale jen málokdy frázoval (a dýchal) orchestr jako sólista. V Praze k takové vzácné symbióze došlo! Například dechy České filharmonie hrají měkčeji, lépe, barevněji (včetně hobojového sóla), ale náš orchestr zatím nedosáhl v této partituře takové flexibility jako frankfurtští symfonici. Tempa byla docela svižná, v maličkostech jsem zaznamenal nezvyklou artikulaci, jejímž zdrojem byl asi dirigent, finále bylo velmi kantabilní, místy roztančené, bez jakékoli těžkopádnosti, závěr strhující. Měl jsem pocit, že houslistka hrála skvěle (pomíjím techniku, protože ta je u ní vždy bezchybná) a ocenil jsem, že se nerozplývala v monumentálních partiích a dialozích, avšak musím dodat – je to jen pocit. Bohužel z 25. řady nemůže mít v podprůměrné akustice Smetanovy síně (viděno prizmatem skutečně špičkových sálů ve světě) zvukový vjem exaktní parametry. Opět se tak bohužel opakovalo moje rozčarování z roku 2010, kdy mi bylo jasné, že Anne-Sophie Mutter hrála Beethovenův koncert přímo nadpozemsky, ale měl jsem v blbé akustice pocit, jako by byla mezi námi zástěna. (Dobrá rada: nekupujte si na sóla v tomto sále lístek za 15. řadu parteru!)

Dramaturgickou jistotou byla Dvořákova Symfonie č. 8 G dur, jejíž přídomek „Anglická“ se vztahuje k triumfálnímu provedení v roce 1891 v Cambridgi. Rozdíl mezi pojetím Järviho před 15 lety a dnes je značný. Tehdy to bylo metronomicky přesné, strohé, úctyhodné, leč na rozdíl od jeho otce-dirigenta s menší dávkou fantazie. V Praze byla „Anglická“ plná lesku, příjemné uvolněnosti, zajímavých agogických (2. věta) a dynamických (1. věta) detailů, tanečnosti a lehkosti (3. věta) a kontrastu (4. věta). Dokonce by se dalo napsat, že bylo provedení téměř „české“ (například grazioso 3. věty). Myslím, že vklad Paava Järviho v celkovém dojmu byl zcela zásadní. Kdybych šel totiž do detailů, tak bych například zjistil, že hra Josefa Špačka, vůdce primů České fil­harmonie, je zajímavější nežli hra Ulricha Edelmanna, koncertního mistra hr-Sinfonieorchester (Frankfurt Radio Symphony Orchestra). Jeho hostování bylo určitě dobrou volbou, ale Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks je lepší ☺.

Psáno pro: HARMONIE 7/2014