úterý, 22. únor 2022

Naděje ve smrti

Napsal(a) 

Talichovo kvarteto, foto Kateřina Fialová Talichovo kvartetofoto: Kateřina Fialová

Pro sympatii k pražskému festivalu Věčná naděje, jenž začal 15. února a skončí 3. dubna, mám dva důvody. Jednak se úspěšně snaží překonat apriorní pochmurnou zakotvenost v hudbě skladatelů, kteří skončili v koncentračních táborech volbou hudby, která s ní nějak komunikuje nebo je v naopak vysloveně kontrastní, jednak si je vědom ekonomické reality a nesnaží se o megalomanské projekty s nejistým výsledkem.

Při návštěvě Španělské synagogy 21. února však hrála Věčná naděje spíše roli konduktu. Hlavním impulsem k cestě do metropole bylo Talichovo kvarteto a jeho šedesáté výročí vzniku. Na rozdíl třeba od Panochova kvarteta se v běhu času razantně měnilo, jak kvůli generační výměně, tak kvůli osobním problémům. Zásadní však je kontinuita symbolické vazby na Václava Talicha díky jeho potomkům – jeho synovci Janu Talichovi st. a prasynovci Janu Talichovi ml., jenž je současným primáriem souboru.

Talichovci patřili na české scéně vždy k elitě. Nebylo to jen interpretací (připomínám světovou úroveň jejich výkladu francouzské hudby 19. a 20. století), ale i silnými osobnostmi, které tvořily dějiny souboru. Od ustavení v roce 1962 to byly jak Jan Talich (tehdy ještě na postu primária) nebo cellista Evžen Rattay, v dalším období byl velkým přínosem violista Karel Doležal, od roku 1972 v roli primária Petr Messiereur, později například violista Vladimír Bukač nebo houslista Petr Maceček. Od předcovidového roku 2019 je obsazení z komorního hlediska hvězdné: Jan Talich – 1. housle, Roman Patočka – 2. housle, Radim Sedmidubský – viola, Michal Kaňka – violoncello, vesměs také sólisté a zkušení členové dalších formací. (S nadsázkou best of české kvartetní scény.) Talich hraje ve Smetanově triu a byl leaderem Talichova komorního orchestru, Patočka je koncertní mistrem FOK a součástí Eben tria, Sedmidubský byl členem Pavel Haas Quartet a Škampa Quartet, Kaňka – Wihanovo kvarteto, Pražákovo kvarteto.

, foto Kateřina Fialová foto: Kateřina Fialová

Pro svoje hostování na festivalu vybrali Smyčcový kvartet č. 3, op. 46 Viktora Ullmanna a Smyčcový kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“, D 810, Franze Schuberta. Vzhledem k námětu Schubertova vrcholného komorního opusu a skutečnosti, že Ullmanovo dílo vzniklo v Terezíně, by se mohlo zdát, že leitmotivem večera byla smrt. Nicméně jsem měl pocit, že nejen pořadatelé, ale i posluchači vnímali hudbu i jako naději. Pro mě byl navíc večer jakousi poctou prof. Emilu Utitzovi, jenž byl Ullmannův terezínský spoluvězeň, šoa přežil a Ullmannovy terezínské skladby včetně tohoto kvartetu zachránil. Syntetická hudba vstřebávající řadu dobových vlivů byla skvěle zahrána. Interpretace byla dokonce tak dobrá, že téměř překryla kompoziční problematičnost díla. Ullmann byl velmi talentovaný komponista, ale toto dílo nepatří k jeho vrcholům.

Schubertovu kvartetní hudbu lze interpretovat mnoha způsoby. Provedení Talichovců bylo spíše hladicí než provokující a rozhodně syntetizující než hledající inovativní interpretační paradigma. Báječné byly variace, pro mě ne zcela uspokojivé bylo Presto. Je-li komorní společenství sestaveno z vynikajících a zkušených individualit, může i nemusí to výsledku prospět (viz některé komorní projekty houslistky Janine Jansen). Drtivou část večera to bylo ku prospěchu hudby, v Prestu jsem takový pocit neměl. Těším se však na další koncerty Talichova kvarteta. Doufám, že jich bude ještě hodně. Nicméně světová i česká kvartetní scéna, kdy zkušeným souborům vyššího věku konkurují dravá kvarteta střední generace a mladé soubory, je velmi tvrdá.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.