pondělí, 13. červenec 2020

Na závěr Smetanovy Litomyšle: Kde je vůle, tam se dějí velké věci

Napsal(a) 

Roman Hoza, foto SL Roman Hozafoto: SL

Zatímco ještě nedávno nikdo netušil, zda se kterýkoliv z oblíbených hudebních festivalů bude moci odehrát, dnes máme důvodů k radosti hned několik – nejenže léto skutečně nebude tak suché (a to nejen hudebně), jak jsme se mohli obávat, ale kvalita produkce i uměleckých výkonů zůstala i za této nestandardní situace na vysoké úrovni. Snahu organizátorů festivalu Smetanova Litomyšl korunoval závěrečný víkend 11.–12. července.

Sobotu zahájilo matiné s houslistkou Martinou Bačovou a hobojistou Vilémem Veverkou, kteří společně s klavíristou Miroslavem Sekerou vystoupili ještě v rámci koncertu Hudební dostaveníčko v zámeckém divadélku. Zatímco dopolední vystoupení nebylo autorovi textu souzeno, odpolední program si již uniknout nenechal. V původních prostorách zámeckého divadla zazněly skladby Dmitrije Šostakoviče, Benjamina Brittena, Luboše Fišera, Ennia Morriconeho, ale i Johanna Sebastiana Bacha a pochopitelně nesměla chybět také hudba Bedřicha Smetany. Hudební produkci zahájilo Prelude z cyklu Pět kusů pro dvoje housle a klavír Dmitrije Šostakoviče. Ačkoliv je dílo původně určeno dvěma smyčcovým nástrojům, hoboj je, i díky svému rozsahu, více než schopný náhradník. Lahodná barevná kombinace obou sólových nástrojů navíc ještě umocňuje, a přitom zakulacuje a obaluje Šostakovičovu melancholickou melodiku. Ne nadarmo zakončila trojice vystoupení přídavkem části Waltz právě z tohoto cyklu. Martina Bačová i Vilém Veverka vystoupili také každý zvlášť – Veverka s výběrem z Šesti metamorfóz na Ovidia pro sólový hoboj od Benjamina Brittena a s tributem nedávno zesnulému Enniu Morriconemu Gabrielův hoboj z filmu Mise a Bačová se skladbou Luboše Fischera Amoroso pro housle a klavír a s druhým duem Z domoviny Bedřicha Smetany. Veverka je znám delikátností a čistotou svého tónu a tato očekávání ve svých sólových přednesech beze zbytku naplnil – jemnost, s jakou zahajoval i končil fráze, opravdu těšila. Houslistka Bačová předvedla taktéž velmi kvalitní výkon a pochvalu si zaslouží převážně za práci levé ruky, která umně zdobila, avšak nepřezdobila. Trochu nejistěji působila ruka pravá a některé tóny vyzněly přidušeně, nebo naopak ostře a nezvykle tence. Amoroso však předvedla s grácií a barvou tónu, kterou lze od této nadané interpretky očekávat.

Martina Bačová a Vilém Veverka, foto SL Martina Bačová a Vilém Veverkafoto: SL

Sobotní večer patřil ansámblu PhilHarmonia Octet a jejich provedení Serenády d moll op. 44 Antonína Dvořáka, výběru z Chlapcova kouzelného rohu Gustava Mahlera a Obrázků z výstavy Modesta Petroviče Musorgského. Mahlerovým písním propůjčil hlas barytonista Roman Hoza. Jak Chlapcův kouzelný roh, tak Obrázky z výstavy zazněly v úpravě skladatele Tomáše Illeho.

Úvodní serenáda přímo hýřila typickými dvořákovskými hudebními prvky a bohatou melodickou invencí. Dílo si neklade za cíl hluboké filozofování, naopak nekriticky a s živoucím optimismem dává na odiv čirou hudebnost. Hudebníkům z PhilHarmonia Octet se podařilo vystihnout dvořákovskou líbeznost stejně jako rozšafnost krátké furiantové vložky ve druhé větě. Když pak vystoupil na pódium Roman Hoza, dočkali jsme se prvního opravdového vrcholu konce festivalu – barytonistova sladce lyrická, přesto plně přirozená dikce nalezla svůj nejdokonalejší tvar především v případě závěrečné části Urlicht, která vyznívala místy takřka prostince, přesto s sebou nesla hluboký emoční náboj.

 , foto SL foto: SL

Musorgského Obrázky z výstavy už jsme si navykli slyšet v mnoha různých úpravách, které více či méně akcentují skladatelovu harmonickou a melodickou dravost. Tomáš Ille stál před nelehkým úkolem transformovat opulentní orchestrální zvuk do mnohem kompaktnější formy. Lze s klidným srdcem dodat, že výsledek by snad byl skladateli k radosti. Přestože některé části zcela logicky nedosahují takové velkoleposti, na jakou jsme zvyklí, lesní rohy v Illeho aranžmá dokáží tam, kde je to potřeba, dodat nutnou dávku lesku. Je také třeba pochválit semknutost a výrazovou brilanci ansámblu, který vytěžil z partitury maximum.

Poslední den festivalu měli návštěvníci možnost zavítat do chrámu Nalezení sv. Kříže, kde za zvuků Laudetur Jesus Christus Bohuslava Matěje Černohorského, Mše D dur op. 86 zvané „Lužanská“ Antonína Dvořka, In Paradisum Gabriela Faurého či Svatováclavského chorálu celebroval mši Mons. Tomáš Halík. Provedení se ujali Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy a varhaník Martin Jakubíček. Hudební nastudování sboru bylo precizní, vytříbená práce s dynamikou patří již celou řadu let ke stěžejním pilířům jejich interpretací. Obzvláště při nejjemnějším pianissimu by posluchač zaslechl i špendlík padat. Halíkovo kázání k věřícím mělo, dle mého soudu, šanci nalézt souhlasné pochopení také u nevěřících, či dokonce u těch s jiným vyznáním. Hluboká a veskrze lidská promluva rezonovala v současné vypjaté době tím více.

Jan Hron, foto SL Jan Hronfoto: SL

Závěrečný koncert s názvem Velké finále – Čtvero ročních dob zahájil Pochod prince dánského ze Suity D dur anglického barokního skladatele Jeremiaha Clarka. Ansámblem, který provázel posluchače celým večerem, bylo Barocco sempre giovane pod vedením Josefa Krečmera. Na trubku hrál sólotrumpetista SOČR a FOKu Marek Zvolánek. Přestože trumpetistův výkon byl intonačně čistý a bez jakýchkoliv interpretačních vad, zdálo se, že spojení trubky a ansámblu nebylo příliš organické a pevné. V některých místech jako by tyto dvě složky spíše ostentativně stály proti sobě, než aby se spojily v jeden zcela homogenní celek. Tohle však v případě programu „na poslední chvílí“ lze jen stěží někomu vyčítat.

V první polovině večera vystoupili také Martina Bačová společně s Vilémem Veverkou, barytonista Adam Plachetka a sopranistka Kateřina Kněžíková. Výkon Martiny Bačové v Koncertu d moll pro housle, hoboj, smyčce a cembalo Johanna Sebastiana Bacha byl výrazně vytříbenější než v případě sobotního matiné – krásně citlivé a uměřené vibrato dávala do kontrastu s laškovně výrazným a místy až divokým zdobením tónu. Interpretka si nalezla velmi působivý a veskrze muzikální způsob přednesu, který tu hladil, tam probouzel a provokoval.

Něžná árie Kleopatry Piangerò la sorte mia z Händelova Julia Caesara v Egyptě či bouřlivá závěrečná tečka první poloviny programu v podobě The Trumpet shall SoundMesiáše téhož skladatele předvedly hlavní přednosti pěveckých sólistů – dynamickou, a především výrazovou pestrost Kateřiny Kněžíkové, stejně jako mohutný, burácivý, a přesto plastický projev Adama Plachetky.

Josef Špaček a BSG, foto SL Josef Špaček a BSGfoto: SL

Absolutním vrcholem celého festivalu se pak stalo provedení Čtvera ročních dob Antonia Vivaldiho v podání koncertního mistra České filharmonie Josefa Špačka. Jeho nastudování vévodily křišťálově jasné tóny, které houslistovy prsty rozechvívaly skutečně pouze tam, kde k tomu byl nějaký hudební důvod. Špačkův průzračný tón zůstával neochvějný a nezvykle lehký, i když se struny blížily nebezpečně blízko žabce smyčce. Orchestr Barocco sempre giovane společně se sólistou nabídl svěží uchopení každé z vět. Ať už se jednalo o specifické akcentování, překvapivou tanečnost u první věty Podzimu, či o práci s tempy korunovanou častým rubatem – orchestr se snažil překvapit vždy maličko jiným způsobem hry, než na jaký jsme obvykle zvyklí. Nastudování zkrátka bylo živé a barvité, což se u díla takové proslulosti cení ještě o chlup více. Sympatický byl také improvizovaný (ostatně také velmi dobový) sólový výstup barokní kytary, která převzala otěže v druhé větě Podzimu.

Poslední víkend festivalu Smetanova Litomyšl tak navzdory všem protivenstvím přírody a počasí proběhl se vší parádou. Přestože původní plány byly zcela jiné, Smetanova Litomyšl dokázala, že tam, kde je vůle a chuť, mohou se dít bezmála zázraky.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.