Konec léta a začátek podzimu v hudebním životě zpravidla znamenají doznívání žánrově „lehčích“ a na široké publikum orientovaných projektů a pozvolný vstup do „vážné“ sezony. Pokud se týče starší hudby, bylo toto období zarámováno dvěma pozoruhodnými divadelními akcemi, které měly mít společné účinkující: Theatrum Kuks (26. – 29. 8.) a třetí ročník Festivalu barokního umění v Českém Krumlově (1. – 3. 10.). Kukský festival se tentokrát zčásti konal i v nedaleké Žirči, kde byla v někdejší jezuitské koleji v novodobé světové premiéře rezidenčním festivalovým divadelním souborem Geisslers Hofcomoedianten provedena jedna z nejstarších evropských školských her, Ambrosia jezuitského světce Edmunda Campiona († 1581), který působil v českých zemích. Hudební doprovod obstarali členové jaroměřského sboru Cantus a účastníci žirečského workshopu Michaela Pospíšila , zaměřeného na Koniášův kancionál Cythara Nového Zákona (Hradec Králové 1727). Představení předcházelo procesí, které šlo z kostela z Choustníkova Hradiště (panství Františka Antonína Šporka) do Žirče (sídla jezuitů, jeho úhlavních nepřátel), a po něm ve zdejším kostele koncert cembalistky a varhanice Jiřiny Marešové-Dvořákové , která představila i nedávno zrestaurovanou zvonohru, která se sem dostala po smrti hraběte Šporka v roce 1738. Následující den se konala tři plenérová představení Geisslers Hofcomoedianten, promítal se kreslený film Ctibora Turby Hobit aneb cesta tam a zase zpátky , zazněly dvě přednášky (jedna o hudbě u kukských milosrdných bratří, z pera autorky této recenze, druhá o různých typech cembal, vyráběných v Hradci Králové firmou Bečička, Hüttl a Šefl) a výtečný divadelní soubor Machera z Monzy v režii Nicoly Cavallariho provedl commedii dell’arte La corona di ferro , inspirovanou Napoleonovou korunovací železnou korunou císařů Svaté říše římské v roce 1805. Z hudebních nabídek stojí za zmínku dvě: francouzská a německá barokní hudba pro sólovou příčnou a zobcovou flétnu, kterou v lapidáriu kukského kláštera stylově přesně přednesl Lukáš Vytlačil a nokturno znamenitého náchodského romského souboru Čilágos , vedeného Emilem Balážem. Komorní orchestr Univerzity Hradec Králové , který vystoupil v klášterním kostele, se se svým barokním repertoárem interpretačně bohužel naprosto minul; jeho vystoupení vzbuzovalo dojem, jako by se u nás stále ještě psala doba před rokem 1989. V sobotu 28. 8. pokračoval festival reprízami několika pátečních programů, dalšími plenérovými a interiérovými vystoupeními Geisslers Hofcomoedianten, na Komenského díle založeném Labyrintem podle Jana v provedení studentů jaroměřské základní umělecké školy, středověkými texty inspirovaným Mastičkářem , působivě nastudovaným pražským Hereckým ateliérem Václava Martince , barokními houslovými sonátami, které v klášterním kostele zajímavě provedl Václav Návrat za doprovodu loutnisty Přemysla Vacka , a koncertem Atlantis Collegium , vedeného Vítězslavem Podrazilem , které předneslo program nazvaný „Cherchez La Femme “ (od bible až po Londýn Händelovy a Pepuschovy doby). Nejvýznamnější bod programu, obnovenou premiéra Draghiho Gl’Oblighi dell’universo (Povinnosti Všehomíra, Pardubice 1680), pro onemocnění v souboru Hofmusici nahradil koncert souboru Musica Florea . V neděli 29. 8. festival zakončila moravská barokní hudba v provedení mladého Rapšašského komorního orchestru .
Pestrý sled festivalových událostí doplňovaly výstavy, instalace, a workshopy; velkoměstskému ruchu vzdálený Kuks, obec, která za Šporkových dob konkurovala významným dobovým lázním, se na čtyři dny úspěšně probudila z letargie místa, které teprve v posledních letech postupně obnovuje svou bývalou nádheru (z původně rozsáhlého šporkovského areálu tu zůstal nedotčen zubem času a lidské lhostejnosti jen hospitál milosrdných bratří). Český Krumlov je naopak lákadlem pro turisty a turistů plný až příliš. Festival barokních umění se však ani v tomto konkurenčním prostředí podbízet nepotřebuje. Letošní ročník nabídl jen čtyři programy: prezentaci francouzské dvorské taneční kultury doby Ludvíka XIV. v provedení vídeňského souboru barokního tance Hof-Dantzer , který vede Hannelore Unfried , a pražského souboru Hipocondria (Prokyšův sál, 1. 10.), týž večer barokní ohňostroj, dvě představení v zámeckém divadle (2. a 3. 10.) a matiné z varhanní hudby italského a rakouského baroka. Matiné bylo situováno do krumlovského klášterního kostela, ve kterém je nádherně znějící původní barokní nástroj z roku 1682; díla Vivaldiho, Bachova, Frobergerova, Merulova, Banchieriho a Fuxova na něm představil výborný mladý vídeňský varhaník Peter Frisée , jenž své vystoupení velmi případně zakončil fanfárou, kterou v 19. století napsal Bachův belgický ctitel Nicolas Jacques Lemmens. Na programu obou divadelních představení byla novodobá světová premiéra opery Tito Vespasiano Johanna Adolfa Hasseho (1735). Český pohled na Hasseho bývá poněkud nepřátelský – Hasse byl v Drážďanech konkurentem Jana Dismase Zelenky. Zelenka však nepsal opery – a Hasse byl operní skladatel znamenitý: proto ho také drážďanský dvůr angažoval. Tito Vespasiano, na libreto Pietra Metastasia, je vynikající dílo, které vzdor své pro současného diváka zdánlivě nekonečné délce postupuje kupředu závratnou rychlostí, která nechává zapomenout na čas. Hasseho hudba je vysoce dramatická – není divu, že její autor patřil k oné malé hrstce „severních“ skladatelů, které se podařilo úspěšně se etablovat v Itálii. Krumlovské představení Hasseho Tita bylo perfektně připravené. Soubor Hofmusici , který od cembala řídil jeho šéf a dramaturg festivalu Ondřej Macek a od prvních houslí Szabolcs Illés , hrál výtečně; ze zpěváků si zaslouží zvláštní zmínku Jana Dvořáková (Vitellia), Jana Bínová-Koucká (Servilia) a Veronika Mráčková-Fučíková (Sesto); Pavel Valenta (Tito Vespasiano), Lenka Čermáková (Annio) a Pavla Štěpničková (Publio) jim byli dobrými partnery. K vyvolání dobové atmosféry významně přispěli Zuzana Vrbová (barokní gestika), o.s. Teatro alla Moda (kostýmy), maskérka Zuzana Wittmannová – a hlavně a především zámečtí divadelní mašinisté, vedení ředitelem zámku Pavlem Slavkem ; jejich práce jedinečnost zážitku z představení podtrhla.
Dramaturgicky neobyčejně přínosné byly i oba koncerty staré hudby, které jsem měla možnost navštívit v mezidobí: jednak první podzimní pokračování cyklu Hudební most Praha-Drážďany, který už několik let připravuje soubor Collegium 1704 (kostel Panny Marie Sněžné, 13. 9.), a první koncert 8. festivalového cyklu souboru Musica Florea (České muzeum hudby, 29. 9.). Na obou zazněla Zelenkova duchovní hudba – Collegium 1704 a Collegium vocale 1704 připravily pod pevným vedením Václava Lukse jeho Litaniae omnium sanctorum ZWV 153 a Litaniae Lauretanae ZWV 152, Musica Florea , od violoncella energicky řízená Markem Štrynclem , Missu Dei Patris ZWV 19. Oba koncerty patřily k tomu nejlepšímu, co je možné v současné Praze v oboru interpretace starší hudby slyšet – jak co do výběru repertoáru, který znovu potvrdil Zelenkovu skladatelskou jedinečnost, tak co do jeho vzorového provedení. Ten, kdo si u nás chce dnes poslechnout hudbu minulých staletí v evropsky srovnatelném provedení, nemusí kvůli tomu už delší dobu jezdit do ciziny.
