sobota, 3. leden 2015

Na Nový rok v Brně

Napsal(a) 

Ivo Kahánek, Jakub Hrůša a Filharmonie Brno, Foto Filharmonie Brno Ivo Kahánek, Jakub Hrůša a Filharmonie Brnofoto: Filharmonie Brno

Vážně i nevážně vstoupila Filharmonie Brno do tohoto roku – vyprodaný novoroční koncert v Janáčkově divadle s neobvykle dlouhou přestávkou věnovanou přípitku pojal orchestr jako přístupně i pozitivně laděnou uměleckou událost, ale před pauzou také jako dozvuk silvestrovské zábavy.

Dirigent Jakub Hrůša a pianista Ivo Kahánek, to jsou dva interpreti, kteří už u nás ztělesňují špičku hudebního oboru. Čajkovského Klavírní koncert b moll  jako největší a nejznámější dílo večera nebyl v jejich režii žádnou povinně dunící klasikou, vyprázdněným hitem nebo banálním efektním číslem, ale plně rozvinutou ruskou romantickou hudbou s bohatstvím intimnosti i odpovídajícího patosu, hudbou robustní i hravou, citově zjitřenou, siláckou i zjemnělou, nápaditě modelovanou a vrcholně virtuózní. Kahánek je jako interpret ideálně vyvážený - oslnivý i věcný, přesný i velkorysý. Hudba z baletu Třírohý klobouk  Manuela de Fally na úvod a Španělské capriccio  Rimského–Korsakova jako finále, dvě barvitě instrumentované partitury, se staly dobrou vizitkou vynikajícího tělesa, spolehlivého, technicky a výrazově plně vyspělého, zvukově sladěného, dostatečně motivovaného a skvěle sehraného. Jakub Hrůša vybudil pro provedení maximum temperamentu a názorové jednoznačnosti a určitosti, vedl celý aparát pevně k projevu nejen charakterizačně bohatému a epicky výmluvnému, ale nakonec až ohnivě strhujícímu, efektnímu.

V centru zvýšené pozornosti ovšem přece jen stanula druhá ze čtyř položek programu, zřídka u nás na koncertech slýchaný hudební humor z okruhu proslulých Hoffnungových londýnských festivalů, na počátku druhé poloviny 20. století plných nápaditých, překvapivých a neuvěřitelných hudebních žertů, dodnes vyvolávajících pobavení a upřímný smích. Právě pro tuto příležitost zkomponoval Franz Theodor Reizenstein Concerto popolare, brilantně napsanou partituru se scénickými pokyny, jejíž realizace přivádí na pódium skutečnou katastrofu: je to boj sólisty a dirigenta a jejich marná snaha správně přednést koncert pro klavír a orchestr. Jejich produkci od počátku provází smůla, omyly, nedorozumění, ale i schválnosti – vlastně se jim nepodaří ji uspokojivě dokončit. A ani není jasné, jaký že to kus vlastně měli a chtěli hrát. Hudba bloudí od Čajkovského přes Griega ke Gershwinovi, brutálně se do ní vlamuje melodie u nás známá jako Škoda lásky… V Brně k tomu přišli s řadou nápadů, ať už byly předepsané, nebo jejich vlastní: občas některý z hráčů orchestru řeší zmatek s nesprávnými notami, tu a tam přijde nějaký opozdilec, violoncellista vyloví z otevřeného křídla cosi k snědku… A sólista? Hraje pořád něco jiného než ostatní, řeší problém se sedačkou, když má nastoupit, rozptyluje se telefonováním, usne u dlouhého trylku, klopotně se snaží držet krok s doprovodem, ale za chvíli naopak ostentativně dává najevo, že ho ten člověk na stupínku vůbec nezajímá a vytáhne dalekohled a prohlíží si publikum… A v jednu chvíli uraženě odejde, aby se ale nakonec úprkem vrátil a jen taktak stihl své akordy. Pánové Kahánek a Hrůša si evidentně užívali nejen ryze hudební humor, těžící z nečekaných kombinací známých motivů nebo z nenaplněných očekávání a šokujících zvratů, ale také situační, vpravdě hereckou komiku. Nerozpakovali se jít naplno do gagů a groteskních detailů – a když se ne a ne setkat v závěrečných akordech, dirigent zlomil taktovku a teatrálně opustil pódium… Své role hráli ještě i při děkovačce. Vedle toho, že tato „skladba“ vyžaduje plnou virtuozitu a jistě i soustředění v souhře, prokázali oba muzikanti – a s nimi i hráči v orchestru - vrchovatou míru ochotného a pohodového nadhledu nad svou profesí, jakého nejsou zdaleka všichni schopni. Bylo to zábavné, osvěžující a nezapomenutelné číslo.

V úvodu koncertu promluvil nový primátor Petr Vokřál. Za slova o tom, že by si tento orchestr opravdu zasloužil nový sál, a za příslib, že učiní vše pro to, aby se plány na jeho výstavbu už konečně mohly stát skutečností, si vysloužil potlesk. Tož ať se tedy ukáže…!

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.