Na horách s Jakubem Hrůšou

Straussova Alpská symfonie a Čajkovského „b moll“ – dvě skladby velkého romantického měřítka. Jakub Hrůša je s Českou filharmonií publiku v Rudolfinu (7. 4.) nabídl naprosto skvěle. Každý si musel všimnout, že je to opravdu už hotový umělec nadnárodního formátu, umělec s autoritou, názorem, jistotou, citem, inteligencí, nadhledem a jasným gestem.

Sólistou Čajkovského 1. klavírního koncertu byl Behzod Abduraimov, letos šestadvacetiletý pianista, který právě budí velkou pozornost v západní Evropě a ve Spojených státech. Není nejmenších pochyb, že se s mladým českým dirigentem v oblíbené partituře společně dotkli ideálu. Patos měl míru, oslňující virtuozita nebyla samoúčelná. Klavírista uplatnil málokdy slýchaný rozsah temp, dynamiky a výrazu, charakteristický styl neustálých proměn a umění detailně rozvlnit intenzitu naléhavosti. V některých pasážích jakoby v akordické hře až překonal hranici hratelnosti, přitom lacině neoslňoval, ale každým okamžikem sloužil skladbě a jejímu smyslu a poselství. Umí bez hřmotnosti vybudit největší zvukovou sílu, stejně jako umí na obvyklých i překvapivých místech nechat hudbu náhle proměnit a zjihnout. Pomalá věta byla svou prostotou a náladou jedinečná. Jeho interpretace celé skladby je výsostně romantická, ale současně nezamlžená, nepřeháněná, přiměřeně věcná. Filharmonie doprovázela velmi přesně a ve velmi podobném emocionálním naladění. Lisztovský přídavek byl pak potvrzením faktu, že světová hudba má v klavírním oboru novou poctivou hvězdu.

Behzod Abduraimov, foto Petra HajskáAlpská symfonie Richarda Strausse je famózní, skoro hodinovou freskou. Jakub Hrůša vystihl s filharmoniky s naprosto jednoznačnou přesností a přesvědčivostí jak její přehlednost, a to v obrovském oblouku formy i v odlišení jednotlivých obrazů, tak její programní barvitost a epičnost. Brzy dosáhli vysoké dynamiky, ale přesto si nevyplýtvali rezervy pro další zvýraznění intenzity a pro další vrcholy. Dirigent přinášel neustále nové a nové podněty, byl zřetelným a rázným hybatelem dalších proměn, stejně jako podporovatelem hymnických zastavení. Měl pevný přehled o celkovém zvuku, ale výrazně individuálně přitom pracovaly jednotlivé sekce orchestru – temné žestě, jemné horny, vysoké rejstříky dřev… Do průběhu skladby se logicky podařilo integrovat poryvy bouře i náladové zvukové efekty připomínající akvarel, dokonalá byla sóla i homogenní zvuk podpořený varhanami. V souznění mezi pódiem a auditoriem jsme společně prošli dnem od východu slunce přes výstup na samý vrchol hor až k večernímu zklidnění. Po doznění této hudby je člověk jiný. Toto umění Straussovi nelze upřít… Alpská symfonie je přesně ta skladba, kdy už je Rudolfinum příliš malou síní. Ale přesto nezněla jen nějaká ohlušující vřava – dirigent udržel aparát na otěžích, takže bylo možné se po celou dobu opájet výraznými motivy i typickou instrumentací a nechat si defilovat pocity a představy – ať už jsou ryze hudební, nebo třeba mimohudební, přírodní. Jde o velkou symfonickou báseň a hudební poezii není třeba se bránit, byť má navrch nad formou, byť je tak grandiózní.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější