pondělí, 6. únor 2017

Na francouzských slavnostech s ženskou dominancí

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

V pátek 3. 2. 2017 zazněl v Dvořákově síni pražského Rudolfina podruhé program Collegia 1704 věnovaný francouzské chrámové hudbě doby baroka. Václav Luks se svými ansámbly představil kompozice sice slavné, v české kotlině ale málo uváděné. Dramaturgie koncertu byla prostá a účinná: oblouk Lully – Rameau – Mondoville na příkladech efektní a velmi charakteristické formy/žánru grand motet. První polovina koncertu patřila Lullymu a jeho Jubilate Deo a Te Deum. Během první skladby se většina publika aklimatizovala na francouzský styl, tečkovaný rytmus, společné trylky ve sboru a celkovou pompéznost jako charakteristický rys, aby v druhé skladbě posluchači dostali asi trojnásobnou dávku. Lullyho Te Deum je v rámci francouzského baroka patrně nejdelší skladbou svého druhu a pakliže nezní během bohoslužby, kdy celou událost prožíváte jinak (např. při narození svého prvního syna, jako v případě Lullyho), hrozí pocit únavy.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Lully sice střídá sólové plochy (verse) a sborové, převládá ale tón masivně skandované oslavy a nebýt zdůraznění veršů Dignare, Domine a zejména Miserere nostri, které v třetí čtvrtině skladby přijde s novou sazbou a harmoniemi a vytvoří tak potřebný kontrast, nebezpečí ochablosti pozornosti posluchačů i interpretů je značné. Václav Luks ale držel pomyslné otěže pevně v rukou a svou energií se mu podařilo takřka kontinuálně udržet tah. Pestrost francouzského orchestru i stylu plně vynikla v druhé polovině koncertu, kdy zazněly dvě mladší, vysoce inspirované skladby. Hned první takty Rameauova In convertendo exponují traversa a haute-contre, tedy ikonické barvy francouzského stylu, v melodice plné melodických zákrut a chromatických postupů. Emocionální bohatství skladeb se adekvátně textům rozšířilo a dosáhlo vrcholu v již velmi „programně“ laděném a zároveň mnoha kanonickými francouzskými motivy vybaveném Dominus regnavit od Mondoville.

Hana Blažíková a Václav Luks, foto Petra Hajská Hana Blažíková a Václav Luksfoto: Petra Hajská

Jako již je u Collegia 1704 obvyklé, interpretace se vyznačovala maximálním nasazením, nadšením ze hry a zároveň virtuozitou všech zúčastněných, sboru, orchestru i sólistů. Na rozdíl od typického francouzského zvuku, kde vrchní hlasy patří chlapcům a vysokým tenorům (haute-contre), dominovaly na pražském koncertě, celkem logicky, ženské hlasy sopránů, jež zvláště v triumfálních částech dávaly zvuku vyšší lesk a napětí. Snad i z tohoto důvodu byla basová skupina méně výrazná, než bychom si přáli. V náročném partu sólového haute-contre exceloval po celý večer Cyril Auvity: dokonale smíšený vrchní rejstřík a pevné a přitom měkké tóny i v nejvyšších polohách mu umožňovaly dosáhnout jedinečné expresivity. Obdiv publika vzbudily i dvě výtečné sopranistky, Judith van Wanroij a Hana Blažíková, s příbuznými a přesto odlišnými témbry, dokonale se pojícími. Společný duet Parata sedes tua (z Dominus regnavit) proto ještě zvýšil účinek díla i celého koncertu a zahájil jeho velkolepý vrchol s hukotem Hospodinem pozvednutých vod (Elevaverunt flumina, Domine), vzorovou pokoru Testimonia tua a závěrečnou doxologii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.