Ve čtvrtek 26. 5. zazněla v sále Filharmonie Hradec Králové poprvé pašijová hra Lukáše Hurníka Křížová cesta . Premiéru uvedly dva rozměrné bloky. Nejdříve přednes Pilátova kréda z Knihy apokryfů Karla Čapka ve výborné interpretaci Josefa Somra a Jana Hartla a potom Bachova Passacaglia a fuga c moll BWV 582 v podání domácího orchestru a dirigenta Istvána Dénese . Chápu, že zařazení Bacha v dnes již nic neříkající, patetické úpravě Leopolda Stokowského mělo svou logiku (v Křížové cestě je několik vynikajících fug), nicméně v kontextu večera mi to přišlo nadbytečné. Navíc na rozdíl od výborného výkonu v hudbě Lukáše Hurníka byl Bach od FHK plný nedotažeností (intonace, souhra, tvorba tónu), takže výsledek byl sporný.
Z minulé tvorby Lukáše Hurníka vím, že umí vybrat silné téma, které dokáže skvěle zpracovat, a dotáhnout svoji ideu do konce. Pro naplnění své vize se nebojí polystylovosti (rockové, různé lidové a retro prvky, Martinů, Eben, Händel atd.), zajímavé práce s barvami, synergie silných citů a intelektuální sofistikovanosti. Pašijový příběh Ježíšovy cesty od odsouzení po zmrtvýchvstání je sám o sobě plný symboliky a mysterióznosti. Skladatel provází posluchače 14 zastaveními v duchu naší doby jakoby rychlým filmovým střihem, ale vše je logické a možná právě v onom náznaku je další silná stránka díla. Profesionálně spolehliví byli výše zmínění herci, Pražský filharmonický sbor , až na dílčí nedostatky Český chlapecký sbor ; velmi dobří byli oba sólisté – Lívia Obručník Vénosová a Roman Janál – a orchestr. Silný zážitek ze skladby by možná umocnila dobře vytvořená vizualizace (světelná, pohybová), což může být námětem k zamyšlení pro další uvedení, nicméně i tak to bylo báječné teatrum.