středa, 30. červenec 2014

Mysterióznost i lesk Litomyšle

Napsal(a) 

Boni pueri, foto František Renza Boni puerifoto: František Renza

Piaristický chrám, po desetiletí zavřený, jehož rekonstrukcí a letošním znovuotevřením se Litomyšl právem pyšní, byl (26. 6.) dějištěm české premiéry Lukášových pašijí  Jana Jiráska. V titulku skladby figurují také jména Carla Orffa a J. S. Bacha. Lukášovy pašije jsou sice uvedeny v seznamu Bachových skladeb, ale patrně je nenapsal – zřejmě jen přepsal, doplnil a v Lipsku dvakrát provedl dílo, jehož autorem byl ve skutečnosti někdo jiný, možná skladatel Molter. K partituře se ve 30. letech 20. století vrátil Orff, v té době působící v mnichovském Bachovském spolku, a s kontroverzním ohlasem ji uchopil a dotvořil či přetvořil po svém – zkrátil a přeinstrumentoval. Jeho noty pak za války shořely, a tak Jirásek, když byl v 90. letech vyzván Bavorským rozhlasem, aby se pokusil o svou rekonstrukci, mohl pracovat pouze s Orffovými poznámkami v klavírním výtahu údajné Bachovy skladby. Po vyslechnutí české premiéry, osmnáct let po prvním německém uvedení, je nutné konstatovat, že spíše než o rekonstrukci jde o „remake“, tedy o novou současnější verzi, o přepracování, modernizaci, aranžmá. Možná by se mohlo hovořit o převyprávění – v hudebním slova smyslu, neboť text zůstává. Hudební rekonstrukce by musela plně zachovat v duchu historické věrnosti všechny atributy, snažila by se najít tehdejší podobu. Spravedlivé je připomenout, že to ovšem už od počátku nebylo cílem – ostatně skutečnost, že mezi Bachem a Jiráskem stála a stojí ještě skladatelská osobnost Carla Orffa, napovídá mnohé. Vždyť i on podle dostupných informací nakládal s Bachovou partiturou docela volně, neortodoxně, patrně také značně v duchu svého vlastního hudebního myšlení a cítění, jak ho v krystalické podobě známe z kantáty Carmina burana. A byl to Orff, kdo ponechal jen „příběh“ a vypustil „nadbytečné“ věci, v tomto případě árie. A tak i v Jiráskově zpracování zůstal děj pašijí, tedy Ježíšovy poslední dny a hodiny, v takto zhuštěné verzi – jsou to recitativy Evangelisty a Ježíšovy, Petrovy a Pilátovy výstupy, proložené zkrácenými chorály, nic víc. Hudba Jana Jiráska zní v tomto případě slavnostně i mysteriózně, jak jsme u něj zvyklí i z jeho ryze vlastních kompozic, z barokního zvuku zanechává tu a tam cembalo a v základu samozřejmě všechny další obvyklé nástroje, ale instrumentace je sice nevtíravě, ale jednoznačně nehistorická, moderní – přidává hutnost, přidává nástroje a hlavně: často podbarvuje a zvýrazňuje bicími. Dirigent Marko Ivanović vedl celý aparát spolehlivě, ale přes jasnou snahu nemohl zabránit jedné věci: rozumět jednotlivým slovům dobře nebylo. Akustika chrámu totiž dává velmi dlouhý dozvuk. I to je důvodem, proč publikum značně postrádalo vytištěný text, který by měl být přece samozřejmostí… Provedení zhruba sedmdesátiminutového projektu bylo svěřeno Komorní filharmonii Pardubice, Pražskému filharmonickému sboru a chlapeckému sboru Boni pueri. Sólisty byli Zdeněk Plech, Tomáš Kořínek, Jiří Sulženko a jako Evangelista Jaroslav Březina, který zpíval lahodným nepřepínaným způsobem; jeho part je klíčový, skutečně si ani chvíli neodpočinul. Jiráskovy pašije na festival jako vokální kompozice i jako neopakovatelně svébytný umělecký artefakt patřily. Je však potřeba jasně říci, že oproti skutečným Bachovým barokním pašijím nabíze­jí méně kontemplace, méně dra­matismu. Jsou obecně mysteriózní, nikoli velkopátečně závažné. Vyzněly idylicky a slavnostně, jako posluchačsky vděčný postmoderní pohled do minulosti.

Vojtěch Spurný a Čeští komorní sólisté, foto František Renza Vojtěch Spurný a Čeští komorní sólistéfoto: František Renza

Händelův Mesiáš při odpoledním koncertě v témže prostoru (5. 7.) byl spojen také s příběhem: když byl ministrem kultury Václav Riedlbauch, věnoval Litomyšli noty k této skladbě s přáním, ať je provedena, až bude chrám, po desetiletí uvnitř zdevastovaný, obnoven. Stalo se – a je to dobře. Projekt byl svěřen Vojtěchu Spurnému, který přesvědčil České komorní sólisty, aby se svou hrou – potlačením vibrata a dalšími atributy – alespoň trochu přiblížili historicky poučené interpretaci, a Český filharmonický sbor z Brna, aby co do temp zpíval skoro až na hranici možného. Výsledkem bylo efektní, velmi muzikální provedení známého díla, záměrně potírající zbytečnou monumenta­litu, ovšem v dané akustice z hlediska srozumitelnosti textu a zřetelnosti hudebních frází provedení bohužel až příliš svižné. Kompromisní byl i výběr sólistů, na jedné straně s Gabrielou Eibenovou, Markétou CukrovouVáclavem Čížkem ze sféry kolem specialistů na starou hudbu, na druhé straně s Romanem Janálem ze sféry pěvců univerzálních. Koncert vzbudil pochopitelně velký zájem. Mesiáš na tento festival patří. Zároveň je evidentní, že konkrétně ve staré hudbě Smetanova Litomyšl jako přehlídka interpretačního umění normotvorné ambice nemá. A je také evidentní, že piaristický chrám má všechny výhody i nevýhody, které takové prostory nabízejí. Z posluchačského hlediska je atmosféra výhodou, dozvuk spíše nevýhodou.

Z operních programů letošního festivalu stojí za zvláštní pochvalu Smetanova Čertova stěna. Jeho opery se obecně příliš nedávají, lidé by prý na ně nechodili… V Ostravě si to naštěstí tak úplně nemyslí a dirigent Robert Jindra Smetanu nejen slovně, ale především umělecky, tedy hudebně podporuje a prosazuje. Ostravská, zcela čerstvá inscenace režiséra Jiřího Nekvasila měla v Jindrově nadstandardním hudebním nastudování (20. 6. s Ivanem Kusnjerem v klíčové roli) pevný základ, velkou poctivost a jaksi samozřejmou výrazovou sílu.

Oksana Dyka a Stefano Secco, foto František Renza Oksana Dyka a Stefano Seccofoto: František Renza
Předposlední večer festivalu, nazvaný Návštěva v Teatro alla Scala, byl (5. 7.) pravým operním galakoncertem, jehož výhodou byla účast hned tří pěvců. Dává to pestrost a více možností než v případě jediného protagonisty. Milánské divadlo posloužilo jako důvod k soustředění řady árií a výjevů z italských oper, téměř výhradně vlastně z odkazu Pucciniho, Leoncavalla a Mascagniho. Ukrajinská sopranistka Oksana Dyka (Tosca, Butterfly, Komedianti) nabídla pěkný hlas směřující teprve k plnému dramatickému výrazu, ale hlas již nyní spolehlivé představitelky velkých rolí – a k tomu také nadhled a humor. Tenorista Stefano Secco (Tosca, Butterfly, Bohéma, Turandot), to byl víc než solidní standard, včetně vysokých tónů, na něž se čeká. Barytonista Paolo Gavanelli narychlo, bez změny programu (Děvče ze Západu, Gianni Schicchi, Komedianti, Bohéma, Sedlák kavalír) zaskočil za jiného pěvce. Byl z trojice nejzkušenější, nejstarší, pomalu se chystající na odchod z vrcholu, oproti zmíněnému tenoristovi má ovšem velkou výhodu: komediální charisma, pojící se s jeho zralostí. Až v samém závěru zněla Verdiho hudba – emotivní závěr Trubadúra za plně angažované účasti všech tří sólistů. Pak jako přídavek podobně velká scéna z Maškarního plesu. A na úplný závěr „bonus“, něco, co se nedá běžně slyšet: slavné „Vincero“ z Pucciniho Turandot v podání tří pěvců, improvizovaně, ale skvěle a navíc zábavně. Melodii si předávali, jak jim hlasový rozsah právě umožňoval, ke zpěvu mimo obor (s výjimkou tenoristy) přidali humor. Rozšířenou PKF-Prague Philharmonia řídil ten večer Alessandro Ferrari. Zkušeně, bez přehánění. Profesionální večer.

Do Litomyšle takový večer rozhodně také patří. Je jasné, že festival finančně nedosáhne na úplné současné špičky, ale zvolení pěvci odpovídali jeho standardům. Přinesli solidní umění, poctivé řemeslo, plné nasazení a nefalšovaný lesk operního světa.

Psáno pro: HARMONIE 8/2014

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.