pátek, 10. únor 2017

Mysteriózní večer Berlioze a Kabeláče

Napsal(a) 

Jakub Hrůša, foto Petra Hajská Jakub Hrůšafoto: Petra Hajská

Na středu 9. února jsem se těšil hlavně kvůli uvedení passacaglie Miloslava Kabeláče Mystérium času. V roce 1983 jsem toto geniální dílo slyšel poprvé a po opakovaném poslechu a studiu partitury brzy došel k přesvědčení, že patří mezi nejsilnější orchestrální skladby druhé poloviny 20. století. Trochu jsem se obával, jestli mě Česká filharmonie nezklame, ale naštěstí jsem byl svědkem excelentního provedení.

Téměř veškerá Kabeláčova tvorba je prostoupena synergií mezi matematicky promyšleným řádem, rámcem osobitého kompozičního systému, komunikací vertikál a horizontál, a citovostí, někdy až vypjatými emocemi. Nadčasové Mystérium času je toho ideálním příkladem. Dirigent Jakub Hrůša má mimořádné schopnosti pro emočně silné a racionálně transparentní budování tektoniky velkých celků. Přitom se nevzdává neúnavného perfekcionismu v detailech každé struktury... „Je hudební metaforou lidského osudu v konfrontací s věčností,“ stálo v programu koncertu. Charakteristiku bych podepsal, jen musím dodat, že  jde spíše o dialog, než konfrontaci. Orchestr pod vedením dirigenta nádherně zpíval a k dokonalosti mi chyběla čtyřiadvacetiminutová totální koncentrace skutečně všech členů filharmonie.

Naštěstí mysterického krásna bylo víc. Provedení Berliozovy Fantastické symfonie, epizody ze života umělcova, bylo totiž fantastické. První věta sice nebyla v každém detailu přesná, jakkoliv dirigentova gesta přesná a jasná byla, ale od Plesu to bylo báječné. (Koncentraci neovlivnilo leknutí části orchestru z dělové rány ve valčíkové druhé větě, která se ozvala z harfy Jany Bouškové, když jí praskla kovová struna. Zachovala se chladnokrevně a suverénně hrála dál. Něco takového jsem slyšel poprvé.)  Senzitivní a přitom racionálně dobře rozvržené vedení dirigenta inspirovalo Českou filharmonii k jednomu z nejlepších výkonů dosavadní sezony. Jak přesně postihl chvějivost, čeření, neklid, proměnu emocí, bylo pro mě nanejvýš uspokojující. Jeho fantazijnost zdá se nezná mezí. Sny a vášně – sugestivní pianissimo (jak vidno, orchestr je ho, pakliže chce, schopen), vzrušené agitato, vzepětí citů, krásně tvarovaná idée fixe, mistrná charakteristika. Ples – noblesní valčík, detailní drobnokresba. Scéna na venkově – krásné vstupy anglického rohu a sólového lesního rohu, zpěvu přírody odpovídá širokodechý zpěv orchestru, dojemná melancholie. Pochod na popraviště – budu-li ctít mimohudební skladatelovu inspiraci dráždivé, až trýznivé lásky neukojeného muže k ženě, opiový sen zavraždění milované bytosti, pak interpretace tlumočila partituru neobyčejně sugestivně. Ponurost zde dosáhla maxima, dirigent přesně dávkoval valéry drsnosti, kvílivé dechy -  posluchač je rád i nešťasten, že děs končí. Sabbat – orgiastický slet čarodějnic.  Hrůza, děs, křepčení, groteskní proměna hlavního tématu symfonie. Kvílivý, syrový klarinet, skvělé fagoty a trubky, dusně groteskní metamorfóza Dies irae, dnu hněvu, jako by celé peklo běsnilo. Přitom geniální parodie. Strašlivě účinná byla od filharmoniků mistrovská fuga, pro mě vrchol večera. Cit pro nadsázku měli oba mistři koncertu – Berlioz i Hrůša. Výkon České filharmonie dosáhl v této větě skutečně mimořádné úrovně. Jakub Hrůša možná během koncertu podstatně zhubl, ale zdálo se mi, že je spokojen.

Adam Plachetka a Jakub Hrůša, foto Petra Hajská Adam Plachetka a Jakub Hrůšafoto: Petra Hajská

Mezi Kabeláčem a Berliozem se ocitl Franz Schubert. Vedení České filharmonie pozvalo barytonistu Adama Plachetku a dalo mu prý volnou ruku ve výběru hudby. Vybral si úpravy čtyř Schubertových písní – Gruppe aus dem Tartarus, Prométheus, Im Abendrot a Erlkönig. První tři orchestroval Max Reger, Krále duchů Hector Berlioz; výběr dozajista souzněl s koncepcí večera.

Zaprvé musím konstatovat, že bylo správné nabídnout publiku v pražském Rudolfinu poznání u nás téměř neuváděných orchestrálních verzí písňových klenotů.  Zároveň dodávám, že tato dramatizace je podle mého mínění berličkou, která asi působila dobře v druhé polovině 19. století, ale dnes spíše přinutí posluchače, aby se pokorně vrátil k originálu. Oba aranžéři odvedli jistě dobrou práci, ale znásobený patos, drama a srdceryvnost, zároveň ztráta intimity, byl medvědí službou Franzi Schubertovi. Navíc pro sólistu Adama Plachetku i orchestr to nebyla ideální parketa. Slavný barytonista dal hudbě maximum, ale jeho operní projev si s Schubertem nerozuměl. Česká filharmonie mohla mít měkčí, flexibilnější projev. Ještě téže noci jsem se rád vrátil k originálu a ke kreacím Dietricha Fischera-Dieskaua. I přesto to byl nejlepší hudební večer od Nového roku.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.