Oratorium Josefa Myslivečka La Passione di Nostro Signore Gesu Cristo mělo svou italskou premiéru ve Florencii roku 1773. V témže roce se poprvé hrálo i v Praze, v křižovnickém kostele; další pražské provedení je tamtéž doloženo k roku 1782. Zda stejnojmenné oratorium, které se u křižovníků dávalo už roku 1772, mohlo rovněž být Myslivečkovým dílem (a pražská premiéra tedy předcházela premiéru florentskou), prozatím nevíme. Jisté však je, že jde o jedno z těch děl, která jasně ukazují Myslivečka jako autora velkolepých kompozic, jež by se na našich jevištích a koncertních pódiích měly objevovat daleko častěji, než je tomu dnes. Nedávná inscenace jeho Olympiade to dokázala víc než přesvědčivě a provedení La passione tuto skutečnost jen potvrdilo. Libreto Pietra Metastasia popisuje Ježíšovo ukřižování zpětně, z pohledu jeho učedníků, kteří vyprávějí o bolesti, kterou snášeli při pohledu na jeho utrpení (Jan, Josef, Magdalena) a jako důsledek své zrady (Petr). Dramatické napětí se od Petrových prvních slov, plných hrůzy a lítosti (Kde to jsem? Kde bloudím? Po svém pochybení nemohu nalézt klid) stupňuje až ke zlomu směrem k naději v Kristův návrat (poslední část druhého dílu, od Petrova recitativu Nejsme bez vůdce, Magdaleno! po závěrečný sbor Svatá naději, služebnice Věčného). V letošním pražském provedení 29. 5. v Rudolfinu zpívala Petra Martina Janková , Jana Kanaďanka Sophie Harmsen (kterou jsme měli příležitost slyšet v cyklu Hvězdy barokní opery), Magdalenu Simona Houda-Šaturová , Josefa polský tenorista Krystian Adam . Všichni vynikají schopností detailního vyjádření obsahu textu, který se v poezii i hudbě odvíjí jako pásmo naléhavých otázek a zpočátku hrozivých, později uklidňujících odpovědí. Počáteční temnotu a postupné projasňování díla přesně postihl také dirigent Václav Luks : i tento Mysliveček se v jeho brilantní interpretaci představil jako barvitá, dramatická freska, počínaje předehrou a útěšnými slovy posledního sboru konče. Sólisté, Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 podali za jeho řízení nezapomenutelný výkon: v tomto provedení by bylo možné Myslivečkovo oratorium uvést kdekoliv na světě – s předem zaručeným úspěchem.
Katedrála sv. Víta není k hudebním podnikům akusticky příliš vlídná – dlouhý dozvuk je příčinou toho, že hlasy znějí jasně pouze v předních řadách a poslech je jen přibližný. Vzhledem k mimořádnosti programu, který sem festival 1. 6. situoval, bylo však letos možné tuto skutečnost do značné míry přejít mlčením. Na pořadu večera byly tři skladby Václava Jana Tomáška – Te Deum , které pravděpodobně napsal kolem roku 1835, Sinfonia grande C dur , op. 17, zkomponovaná snad v roce 1805, a konečně mše určená pro korunovaci Ferdinanda V. za českého krále, která se právě v katedrále sv. Víta uskutečnila 7. 9. 1836. Sinfonia grande vytvořila vítaný předěl mezi dvěma mimořádně závažnými duchovními díly (stačí připomenout začátek Te Deum, ve mši jako radostný výkřik koncipované Gloria, nebo Credo, které má charakter opravdové modlitby). Nešlo však o odlehčení v pravém slova smyslu – na to je Tomáškova symfonie příliš dobře napsaná. Vlnivý pohyb v poslední větě (Allegro. Scherzo ma moderato) patří jak 18. století, tak kompozičnímu stylu, který se v české hudbě začne plně hlásit o slovo až po Tomáškově smrti – u Smetany a Dvořáka. Tomášek byl velkým, ne však nekritickým obdivovatelem Mozarta. Bral si z něj to, čeho si jeho doba na něm vážila nejvíc – schopnost úsporného psaní a instrumentační zdrženlivost. Výrazově však mířil už jinam – patrné je to nejen na jeho klavírní, ale i na jeho duchovní tvorbě. To, že šéf Musicy Florey Marek Štryncl systematicky vyhledává a s dobovými nástroji provádí zdaleka ne dost hranou hudbu českých autorů první poloviny 19. století (Rejcha, Voříšek, Tomášek, Koželuh) i autorů pozdějších (Dvořák) je mnohem záslužnější, než se na první pohled zdá. Má možnost se přitom opřít o výtečně sehraný ansámbl a sólisty – v tomto případě o Stanislavu Mihalcovou (soprán), Sylvu Čmugrovou (mezzosoprán), Václava Čížka (tenor) a Mariána Krejčíka (bas). Výsledek práce byl imponující – přes veškeré akustické nedostatky prostoru (kombinované s nepřízní počasí) šlo o velký umělecký zážitek.
