úterý, 3. říjen 2017

My jsme SOČR

Napsal(a) 

Jan Mráček, foto Tomáš Vodňanský Jan Mráčekfoto: Tomáš Vodňanský

V pondělí 2. října  zahájil Symfonický orchestr Českého rozhlasu svou 71. sezonu. Návštěvníky koncertu přivítal ve Dvořákově síni Rudolfina hrdý slogan na varhanní empoře „My jsme SOČR“ a orchestr potvrdil, že hrdost je na místě.

Na rozdíl od loňského beethovenského zahájení sezony, které ve mně budilo mírné rozpaky, byla dramaturgie posluchačsky příjemně pestrá a výkon orchestru měl řadu pozitiv. Koncert řídil šéfdirigent a zářijový pětasedmdesátník Ondrej Lenárd, koncertním mistrem byl suverénní Vlastimil Kobrle

Vstupní Památník Lidicím Bohuslava Martinů není popisem tragédie, ale lyrickou, básnivou poctou, svéráznou modlitbou. Provedení bylo velmi uspokojivé, jen hra smyčců mohla být ještě intenzivnější.

Jan Mráček a Ondrej Lenárd, foto Tomáš Vodňanský Jan Mráček a Ondrej Lenárdfoto: Tomáš Vodňanský

Houslový koncert  D dur  Ericha Wolfganga Korngolda z roku 1945 je oblíben v celém západním světě a důvod je po několika minutách jasný. Směs zastydlého romantismu, hollywoodského melosu a nekomplikované kompoziční poetiky, protipól progrese a provokativnosti houslových koncertů Stravinského a Schönberga z 30. let, nadpozemskosti Bergovy Památky anděla z roku 1935 a syntézy nepovrchní melodiky a vynalézavé rytmiky druhého koncertu Martinů z roku 1943, abych uvedl dominantní dobové „konkurenty“. Aby byly nevýhody a rizika Korngolda přetaveny v interpretační počin, je zapotřebí citlivý prvotřídní houslista a empatičtí partneři. Mezi nejzajímavější provedení řadím kreace Heifetze, Capuçona, Mutter, Shahama a Perlmana. Zajímavě se s touto kompozicí vyrovnali František Novotný a Pavel Šporcl. Od pondělí k nim přibyl i Jan Mráček. To, co předvedl šestadvacetiletý houslista v Rudolfinu, hodně překročilo běžný standard a v druhé větě dokonce nabídlo v detailech inovovaný výklad sólového partu („motýlí imprese“). Obecně musím ocenit, že nezdůrazňoval filmovost hudby, nabízející se glissanda a nepřeháněl tempa v první a třetí větě, čemuž už podlehla řada houslistů. SOČR byl skutečně velmi disciplinovaným partnerem, což jistě patří i k plusům dirigenta. V dokonalé hře pana Mráčka mě rušil poněkud tupý zvuk G struny. Moc to nechápu, protože prý hrál na nástroj renomovaného milánského houslaře Carla Ferdinanda Landolfiho z roku 1758… Na Janu Mráčkovi je mi sympatické, že se podobně jako třeba Josef Špaček v řadě houslistických atributů vyvíjí, je prostě stále lepší. Sklidil nadšené ovace, za což poděkoval po zbytečně dlouhém familiérním verbálním expozé bravurně zahraným kusem Fritze Kreislera Recitativo a Scherzo-Caprice!

Ondrej Lenárd a SOČR, foto Tomáš Vodňanský Ondrej Lenárd a SOČRfoto: Tomáš Vodňanský

Vrcholem večera měla být Berliozova Fantastická symfonie aneb „Epizoda ze života umělce“.  Jenže zásadní posluchačský okamžik se nekonal a moje osudové živé setkání s touto hudbou v podání Marisse Jansonse a Bernarda Haitinka zůstalo nedostiženo. Sny, vášně byly málo senzitivní, rozechvěné, náladové. Přitom tato hudba přímo vybízí, aby byla každá fráze detailně domyšlena.  Škoda, že houslové skupiny nebyly jednotné v intonaci. Zato jsem rád obdivoval suverenitu dechových, zvláště dřevěných nástrojů… Tajemnost úvodu Plesu byla vzorová, ovšem noblesní valčík by si zasloužil větší senzitivnost, touhu, vzlet a drobnou práci. Scéna na venkově: dialog anglického rohu a hoboje patřil k nejlepším okamžikům koncertu. A k tomu výborná cella a violy! Ostatně právě tato věta se mi líbila nejvíce. Jaká figurační chvějivost a kantabilita!... Pochod na popraviště a Sabat čarodějnic měly být morbidnější, syrovější, ba i grotesknější. Vždyť jak rozmanité možnosti tato snová hudba nabízí… Dirigent zvolil v podstatě tradiční, ničím nepřekvapivý výklad, jakkoliv podepřený výborným výkonem orchestru.  Nicméně jedno místo bylo skvělé – sabatová úderná fuga!

Vstup do nové sezony měl orchestr výborný a je zřejmé, že i nadále patří mezi elitní česká tělesa. Nicméně se nemohu zbavit myšlenky, že část jeho tvůrčí síly jakoby byla skryta v bájném Blaníku.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.