pátek, 21. únor 2020

Muzikologie v hudbě, hudba v muzikologii

Napsal(a) 

Ivan Ženatý, Martin Kasík, foto Zdeněk Chrapek Ivan Ženatý, Martin Kasíkfoto: Zdeněk Chrapek

Analýza takovéhoto tématu by si zasloužila důkladnou vědeckou studii, na což není místo. Tedy jen stručná poznámka: Pro jakoukoli seriózní interpretaci musí hudebník nejen studovat různá notová vydání, existuje-li, tak i kritické, ale vstřebávat též informace o vzniku díla, obecné historické souvislosti, interdisciplinární vztahy atd., prostě vše relevantní. Tento servis mu nabízí v první řadě hudební věda. Pro muzikology by pak mělo být důležité mít kontakt s živou hudbou, dokonce si myslím, že když tomu tak není, může být jejich práce ochuzena. (U některých kolegů vidím blahodárné propojení teorie a praxe – příkladem budiž třeba David Eben či Martin Horyna.)

Na důležitost muzikologie pro hudební praxi poukázal v laudatiu Jan Simon v úvodu 2632. koncertu Českého spolku pro komorní hudbu, jenž se konal v Dvořákově síni pražského Rudolfina 19. února.

Recitál houslisty Ivana Ženatého a klavíristy Martina Kasíka totiž anticipovalo předání mimořádné Ceny Akademie klasické hudby za přínos české hudební vědě. Laureátem je Milan Kuna, kterého považuji za jednoho z nejzajímavějších a publicisticky nejpilnějších českých muzikologů (jeho profil zde). Cenu předali za Radu akademiků Jan Simon (intendant Akademie klasické hudby – AKH, klavírista), David Beveridge (muzikolog a spolupracovník MHF Dvořákova Praha) a Jiří Vejvoda (hudební publicista, místopředseda Rady Českého rozhlasu). Je dobře, že AKH medializovala svět muzikologie, protože jinak se o hudební vědu zajímá český svět jen v případě skandálu nebo dojde-li k novodobému objevu Mozarta, Beethovena…, případně zkomponuje-li něco „velkého“ umělá inteligence. (Připomínám seriál zpovědí českých muzikologů, který časopis Harmonie nabízí již druhým rokem.)

Předání Ceny Akademie klasické hudby Milanu Kunovi, foto Zdeněk Chrapek Předání Ceny Akademie klasické hudby Milanu Kunovifoto: Zdeněk Chrapek

Předání ceny bylo milé, nicméně večer měl další mimořádný rozměr. Návraty Ivana Ženatého do Prahy jsou téměř vždy zajímavé dramaturgií a její interpretací. Tentokrát byla, možná nechtěně v duchu muzikologického a publicistického díla Milana Kuny, česká. Nejprve Smuteční hudba Jiřího Gemrota, poté Sonáta F dur Antonína Dvořáka; v druhé části Balada Josefa Bohuslava Foerstera a na závěr Sonáta C dur Bohuslava Martinů.

Smuteční hudba (původně jednovětý koncert pro housle a smyčcový orchestr), věnovaná autorem právě Ivanu Ženatému, patří v českém houslovém repertoáru dle mého mínění k nejsilnějším kompozicím tohoto století. Meditativní zpěv houslí, čas od času vrásněn výrony prudkých emocí, mi vzdáleně připomněl pozdní dílo Šostakoviče. Interpretace byla autorská, v podstatě dokonalá.

Dvořákův opus patří do okruhu skladeb, o nichž je možné napsat – interpretačně složité. Píše se o něm, že je protějškem Houslového koncertu a moll, který je však přece jen kompozičně zajímavější. Nicméně dokážou-li interpreti vynést na světlo boží celou krásu sonáty, je to nádhera. Od obou mužů to bylo bezchybné, přesto nevím proč, ale nádhera intimní Dvořákovy zpovědi mě míjela. (Musel jsem si vzpomenout na nejlepší provedení tohoto díla, a to Josefem Sukem a Ivanem Klánským na festivalu Pražské jaro 1980.)

Jedinečná nahrávka obou koncertů Josefa Bohuslava Foerstera z roku 2007 (Jiří Bělohlávek, BBC Symphony Orchestra) učinila z houslisty nejuznávanějšího interpreta tohoto hodně pozdního romantika. V Rudolfinu svoje výjimečné foersterovské vcítění potvrdil v Baladě op. 92, jež je zajímavá datem vzniku (1914) a vášnivě vroucí emocionalitou.

Vrcholem celého večera byla Martinů Sonáta C dur H 120. Znal jsem kvality díla i afinitu obou interpretů k hudebnímu světu Bohuslava Martinů, leč výkon, který jsem slyšel, byl skutečně výjimečný, drtivý… Působivý byl už začátek tohoto poněkud atypického Martinů. Nádherná úvodní melodie, provoněná rodnou Poličkou s efektním klavírním backgroundem (Martin Kasík uzrál v „doprovazeče“ úrovně Jana Panenky), etudovitý klavír s ataky houslí a následným dialogem, jenž vzdáleně připomínal Dvořáka, navracející se hymnické largo, nejdříve pochodově rytmické finální allegro protkané opět nebeskou hudbou a v závěru jakoby hymnus života – toto dílo je prostě monument. A stejné to bylo s interpretací.

Spolkové publikum bylo nadšené, takže umělci zůstali v české linii večera a přidali dvě části z rané sonáty Oskara Nedbala. Mimochodem až na Gemrota nepotřeboval Ivan Ženatý celý večer noty!

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.