Muzika Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka: Jubilantská kytička s primášem v zastoupení

I letos v období svátku sv. Cecilie, ctěné patronky to muzikantů, přinesla „zarezervovaná“ třetí listopadová sobota koncert očekávaný mnohými. Muzika Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka dokázala 18. 11. 2023 tradičně v Tereziánském sále Břevnovského kláštera – neboli v Benediktinském arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově – „uvít z kvítků našich lidových písní a tanců“ dle jejího mluvčího už dvacátou šestou Jubilantskou kytičku lidových písní. A uvila ji pro nás všechny a pro sebe i přesto, že její fyzicky nepřítomný primáš Martin Terray „jen“ vzkázal pozdravení a naštěstí s humorem jemu vlastním mohl alespoň zamávat „z pobytu v léčebně rekreačním zařízení“.

Výsledky 76leté práce souboru se zájmem sleduji druhým desetiletím. Ač s muzikologickým diplomem, nepovažuji se za profesionálního znalce folkloru, ovšem leccos jsem se dozvěděla, přiučila se dalším písničkám, přičemž jsem jakožto návštěvník a posluchač i malinko nakoukla dvířky do tvůrčí kuchyně. Po celospolečensky neblahé covid-éře, kdy v roce 2020 mohla Muzika Vycpálkovců předat pouze virtuální Kytičku z dřívějšího vystoupení, se zdálo, že zlé je zažehnáno. A ejhle, přišla rána v podobě ne/moci vůdčího ducha, se kterou by se jen tak někdo nevypořádal právě uskutečněním koncertu. Poněvadž na začátku večera jsme se důvod, proč na postu primáše stojí stálému publiku neznámý host, nedozvěděli, začnu odzadu odvoláním se na „dálnopisnou“ depeši zveřejněnou v závěru koncertu. Umělecký vedoucí a primáš Martin Terray v ní vzdal hold svým „oddaným a svrchovaně obětavým kamarádům, partě na slovo vzatých hudebních a folklorních specialistů a nadšenců, vzácným parťákům“. Poděkoval tak i svému aktuálnímu zástupci – Martinu Kaplanovi, houslistovi plzeňského Sojkova kvarteta, který se věnuje folkloru v duu s obdobně nadšeným violistou Josefem Fialou. Rozhodování koncert realizovat / nerealizovat jistě nebylo jednoduché, poděkování tedy patří samotnému strůjci, který nezahodil pravidelnou přípravu souboru a rozhodl se nezklamat „své lidi“ ani natěšené publikum. Potvrdilo se, viděli jsme i slyšeli, že soubor tvoří sehraná parta, která si může troufnout i na tak náročný úkol.

, foto Zdeněk Chrapek

Koncert plný úsměvů a radosti ze společného muzikování byl pro nás „staromilce“ jiný, i když obsaženým rozvrhem stejný. Hlavní rozdíl spočíval pochopitelně v postavě primáše. Ne ani tak po muzikantské stránce, zástupce Martin Kaplan vedl v nejednoduché situaci soubor pečlivě a znamenitě a třebaže musel hrát většinou z not, aby nikoho z kolegů nezmátl, lze předpokládat, že si občas dovolil i zaimprovizovat, v kteréžto zdatnosti je vyhlášen. Martin Terray patří k těm, kteří o prováděném repertoáru, v případě „jeho“ souboru tedy nejen o lidových písničkách, vědí tolik, že i kdyby hovořili hodiny, dny, týdny, ustavičně, pořád mají co sdělit a předat těm, kteří chtějí naslouchat. V průvodních slovech vlastních koncertů je jedinečný a tudíž nenahraditelný. Nelehkého úkolu moderátora se ujal kontrabasista a zpěvák Matěj Smola, jemuž se v průběhu večera dařilo navazovat živý kontakt s publikem a atmosféra tradičního pěkna tak zůstala zachována.

Program koncertu sestavil Martin Terray z úprav lidových písní a tanců jubilantů Pavla Jurkoviče, Zdeňka Lukáše a Jana Málka, k nim přičlenil další upravovatele, z nichž byl svými úpravami / skladbami nejhojněji zastoupen Vladimír Baier, dále abecedně Zdeněk Bláha, Milena Kmentová, Jaroslav Krček, Josef Krček, Jan Slimáček, Jaroslava Smolová a Karel Špelina. (Mimochodem a ne nepodstatně: rozmanitost a počet upravovatelů hraných skladeb je vůbec významným a chvályhodným rysem koncertů souboru.) Jednotlivé „kousky“ byly rozčleněny do deseti tematických oddílů. Po krátkém přivítání si mohli všichni v sále doporučeně z plných plic spoluzazpívat Budějce, Budějce, stejně tak i Až já pudu vod Třeboně ve druhém oddíle zaštítěném tématem vojny (další písničky už byly určeny zpěvákům Václavu Krčálovi a Kamilu Čelikovskému: Doudlevecká lávka, Haž já na tu vojnu pudu a hostující Miloslavě Vítkové v dvojzpěvu s Kamilem Můj zlatej holečku). Instrumentální Moskevské štajdyše, v nichž se nejen svižnými půltónovými vzestupnými běhy blýskli oba klarinetisté – Pavel Krejčí a Miloš Nový, vzbudily v sále díky Matějově komentáři veselí (ne, že by Moskva byla součástí Domažlicka – chodský bard Vladimír Baier je psal pro taneční pár manželů Rejškových pro VI. Světový festival mládeže a studentstva konaný v roce 1957 v Moskvě, kde si s nimi vytančili laureátský titul).

Čtvrtý oddíl nazvaný „Toužebnosti a svítáníčka“ zahrnul tři písničky: táhlou Kdybych já byla věděla jímavě zpívala Míla, obdobně čarokrásnou a interpretačně ne jednoduchou Keby mala, keby ze středoslovenského Malohontu přednesla hostující talentovaná studentka sólového zpěvu Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy Eliška Mistrová. Písnička Když jasná denice vzchodí, k jejíž melodii z 16. století vykouzlil text Pavel Jurkovič (zpíval Kamil – později přednesl i Vij mi věnec, Haničko milá) předznamenala blok nazvaný „Vtípky Pavla Jurkoviče“ (milovaného „sluníčka“ souboru). Zazněly písničky Za horama svitá a Nekera panenka chce se vdávat – zpívala opět Eliška a další hostující student zpěvu z GMHŠ Adam Dimitrov, jehož vokální projev lidovým písničkám přirozeně konvenuje. Sympatický usměvavý mladý pár doprovodil svůj zpěv i přiměřenou hereckou akcí, která posluchačům v zadních řadách zpřehlednila méně slyšitelný a zřetelný text. V Na mostě fták si zazpíval Matěj, kontrabas mu zatím držela flétnistka Věra Rádyová, kterážto v rámci koncertu nejen s přehledem hrála, ale i spolehlivě zastávala méně viditelné role.

, foto Zdeněk Chrapek

Při Matějových slovech: „Přesuneme se na Chodsko – do Es dur“ se zatetelila muzikantská srdce. Míla se svou Zahrej mi, Matějdl rozjařila vzorně soustředěná a spoluúčastná dítka v auditoriu, veselost pak vzbudil Matěj komentáři po sobě následujících kousků Domažlická polka / aneb Jak to na zábavě v hospodě začíná, Pijácká sousedská / … končí, Hdyž sem já šel z hospody / … a co se pak stane. Rozverní klarinetisté s violistou Josefem Svobodou hranou podnapilostí věrohodně naplnili probuzená očekávání. V Hu Dufků za vodú pohyblivým školeným hlasem pěkně po chodsku jódlovala Míla, Vašek s Kamilem si užili pro ně dobře známou Já sem z Domažlic.

Domažlický tanec v instrumentálním 7. bloku poskytl největší prostor dudám (zaskvěla se prvotřídní Hana Burešová). 8. blok „Z naší pokladnice“ zahrnul poetický skvost Košilička bílá, neválená (Vašek, Kamil) a U našich vrat (Míla). Zde je na místě zmínit i do budoucna potěšující překvapivě vysokou účast dětí v sále, nadto dětí pozorných – ty nejmenší bylo slyšet žel právě v tichých dohrách lyrických písní zejména ke konci koncertu. Dramaturgicky na jedničku zařazenou předposlední písničku Ty a já, my sme dvá zpíval a na housličky hrál nejmladší interpret, školák Vojtěch Firich j.h. a s ním v duu Martin Kaplan. Roztomilost sama, potlesk veliký – radost zažít.

Abych nezapomněla jmenovat ty, bez nichž by letitě neklapalo, chválím spolehlivost druhé houslistky Blanky Hemelíkové a flétnistky Jany Plecité.

Po závěrečném kousku Na sedláka ocenil Martin Terray „dálnopisně“ všechny upravovatele lidových písní, nejen ty jubilující. Eliška roznesla květinky oslavencům, mezi nimi také zkušenému Ing. Ladislavu Pilátovi u videokamery. Při zpěvu slov „já pojedu s váma“ v přidávané Stojí hruška v širém poli si člověk mohl uvědomit, jak podstatný je pro každý soubor vklad osobnosti jeho vedoucího, zde navíc prvního houslisty. Po vděčném aplausu muzikanti přidali ještě skotačivou Dejte sem židli a letošní Kytičku tak v co nejradostnějším možném duchu zakončili.


Pro vás, kdo chcete k Jubilantské kytičce 2023 teprve přivonět, a pro vás, kdo si ji chcete připomínat, přikládám její videozáznam:

[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=kO-bi_nL5To[/spvideo]