pondělí, 12. červenec 2021

Múzami políbená Smetanova Hubička

Napsal(a) 

, foto František Renza foto: František Renza

Jubilejní smetanovský rok 2024 se nezadržitelně blíží. A s jeho kvapným příchodem nabývá stále reálnější obrysy projekt operního souboru Národního divadla moravskoslezského kompletního provedení jevištního díla Bedřicha Smetany v roce dvoustého výročí skladatelova narození. Nová ostravská inscenace skladatelovy šesté opery Hubička je součástí tohoto dlouhodobého inscenačního záměru a nutno říci, že ve výsledku součástí velmi vydařenou. Po dvou červnových ostravských předpremiérách (10. a 12. 6. 2021) a televizní premiéře ve vysílání TV Noe (1. 7. 2021) si Hubička našla cestu za festivalovým publikem Smetanovy Litomyšle, které ji odměnilo zaslouženým aplausem. Výraznou měrou se na tomto úspěchu podílely popularita a posluchačská přístupnost Smetanova díla a kvality hudebního nastudování dirigenta Marka Šedivého, nekomplikovaná a nekonfliktní režie Jiřího Nekvasila a vizuálně přitažlivá scénografie Jakuba Kopeckého. Kostýmy Simony Rybákové jsou lichotivější k ženské části dobře připraveného operního sboru sbormistra Jurije Galatenka. Sboristům byly totiž přisouzeny kostýmy evokující spíše noční úbor pierotů než mužský venkovský oděv krkonošského podhůří. Modrobílý potisk kostýmů a interiérů byl ovšem zvolen přiléhavě. Evokuje sváteční atmosféru zašlých časů a je pastvou pro dychtivé oči pandemií vyprahlého operního publika.

Výtvarná složka této inscenace, ať již scénografie, nebo kostýmy, je pro pozitivní vyznění rozhodující. Scény u Palouckých, Martinky i v lese jsou vymezeny a omezeny centrální plochou s holubníkem a zavěšeným zjednodušujícím plastickým modelem krkonošského pohoří se Sněžkou (skvělý nápad!). Jediným rušivým momentem pro mě byly posuvné dveře ve středu scény, přes jejichž anachroničnost jsem se nedokázal přenést. Simona Rybáková a Jakub Kopecký však vytvořili stylově čisté výtvarné souřadnice, v nichž se mohl rozehrát jednoduchý příběh Elišky Krásnohorské bez dvojsmyslností a zbytečných komentářů. Režiséru Nekvasilovi se podařilo upozadit naivňoučké rysy operního příběhu a oživit představu venkovského světa, v němž se vše odehrává veřejně s mnoha přihlížejícími a staletá nepsaná pravidla platí i tehdy, kdy je to proti zdravému rozumu. Nejsilněji na mě působilo subtextově přítomné poselství naivity a čistoty, zhmotněné ve scénografii a ztělesněné v ženských postavách Vendulky a Barče i stárnoucího Palouckého. Nekvasilova prosto-národní opera není ani triviální, ani nacionalistická, jen se odehrává v čitelných kulisách idealizovaného venkova, na němž se mluví česky. Komika pašeráckých scén byla jakoby nechtěná, o to realističtější pak byl celý příběh. Ze Smetanovy a Krásnohorské Hubičky tak zastaral snad jen jazyk – ano, pašíři jsou pašeráci, uvědomili si mnozí návštěvníci až ve II. aktu.

, foto František Renza foto: František Renza

Příjemným překvapením klimaticky přívětivého večera bylo pro mě hudební nastudování dirigenta Marka Šedivého – dynamicky kontrolované, rytmicky pregnantní, s citem a smyslem pro melos smetanovských smyčců. Hubička je samý trylek, s nímž si ovšem věděly rady jak obě mladé flétnistky, tak hobojisté a hráč prvního klarinetu. V orchestřišti domovské scény Divadla Antonína Dvořáka občas ostravský operní orchestr hraje silově. V Litomyšli se však blýskl zvukově a výrazově diferencovaným výkonem, který si dovolilo rušit jen nevychované zámecké ptactvo. Vysokému standardu operního orchestru konkuroval operní sbor, který se režiséru Nekvasilovi podařilo rozpohybovat v ansámblových scénách I. dějství a motivovat ke kolektivní komice v pašeráckých scénách II. aktu, v němž si pašíři dávali znamení blikajícími fajfkami a kymáceli se v maskování jehličnany. Na hranici persifláže balancovala jen drobná role strážníka Václava Čížka, který v lesklém osmdesátkovém sportovním úboru (připomínal spíše Petra Kotvalda než Louskáčka) mechanicky pochodoval scénou, aniž by budil zdání strachu. Alergickou reakci ve mně ovšem vzbudily několikavteřinové němé role Jitřenky Karolíny Beňové a Zuzany Smrčkové, které v ranní scéně II. dějství na scénu nejprve přinesly a posléze dřevěným vozíčkem odvezly auroru. Před lety obletoval v jedné ostravské inscenaci Rusalky vodní vílu měsíček v pyžamu. Od té doby jsem na tyto zbytné astrální bytosti přecitlivělý. Pobavil mě ovšem Josef Škarka v úloze starého pašeráka Matouše, jehož zvučný hlas se nesl nádvořím, bujný plnovous zastínil několik málo přítomných hipsterů a smysl pro jevištní komiku učinil z jeho role figurku, na kterou se nezapomíná. Mimo jiné i proto, že mu inscenátoři svěřili echo Barčiny árie o skřivánku.

Veronika Rovná, foto František Renza Veronika Rovnáfoto: František Renza

Vzorně byla obsazena trojice vedlejších rolí Tomeše, Martinky a Barče. Svatopluk Sem (Tomeš) svou další smetanovskou rolí potvrdil pověst ideálního interpreta skladatelových barytonových partů. Z pečlivé deklamace a témbru jeho hlasu by mohli mít radost i pánové Talich, Chalabala či Košler. Martinka Anny Nitrové je spíše emancipovanou ženou v nejlepších letech než životem zk(o)ušeným spiritus agens celého děje. Opora ostravského operního ansámblu se jevištním projevem blížila činohernímu herectví – co v ošemetné akustice zámeckého nádvoří nemuselo adekvátně vyznít, bylo dohráno. Mladé sopranistce Lucii Kaňkové v úloze Barče snadno uvěříte, že se ráno ráda toulá lesem a lecjaký opeřenec ji přivede k extatickému nadšení. Ve výškách její hlas ještě musí uzrát, postavu prostého děvčete z podhorského hospodářství ovšem ztvárnila naprosto přesvědčivě. Podobně i Martin Gurbaľ hloubavého otce Palouckého. Pokud měla být ta kniha, kterou nosí jevištěm, modlitební, volil bych jiný formát. Pokud bychom ale hledali přesvědčivějšího interpreta jeho role, pátrali bychom dlouho. Gurbaľ měl onoho festivalového večera svůj den – pěvecky sebejistý, herecky koncentrovaný. Unaveně a ve vyšší poloze poněkud nevyrovnaně zpíval tenorista Luciano Mastro, který ovšem se sopranistkou Veronikou Rovnou v titulní úloze Vendulky tvořil jevištně sehraný a vizuálně přitažlivý pár. Veronika Rovná je ozdobou inscenace, ať již svým vyrovnaným hlasem, kterým bezproblémově zvládla nástrahy zámecké akustiky i Smetanova partu, nebo suverénním hereckým projevem. Její Vendulka není trucovitá svéhlavička, ale zásadová mladá žena. Léta tanečních zábav má již za sebou, ale má velké srdce, do něhož se vejdou zesnulí předkové, vrtkavý milý i osvojené dítě. Rozhodně se na její Vendulku na podzim znovu vypravím do ostravské opery, jejíž pandemií vyprahlé múzy nešetřily polibky, když se rodila nová inscenace Smetanovy Hubičky. Z mysli a ze scény jen tak nesejde.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.