Večery konané v rámci projektu Hudební salón Café Crème, které pořádá se svými hosty Monika Knoblochová, se vyznačují osobitou dramaturgií. Nedělní večer 10. října 2010 přinesl českou premiéru singspielu Marka Kopelenta Musica . Zcela zaplněný prostor bývalého kostela svatého Vavřince v Hellichově ulici zažil nevšední kulturní zážitek.
Marek Kopelent (nar. 1932) byl v sedmdesátých letech téměř zcela odstaven z československého kulturního života. Během tohoto neradostného období se seznámil s obsahem korespondence Jana Dismase Zelenky s Georgem Philippem Telemannem mimo jiné i o poměrech na drážďanském dvoře Augusta III., jmenovitě pak o kapelníkovi Johannu Adolphu Hassem, o jehož místo Zelenka usiloval. Kopelent si promítl dávný příběh do své současnosti, a sice do osoby Jiřího Pauera, který vzhledem k tomu, že zastával vysoké či přímo vedoucí funkce v řadě kulturních institucí byl z Kopelentova pohledu oním mocipánem uzurpujícím si univerzální recept na kulturu.
Námětu jediného Kopelentova jevištního díla (pominu-li drobné jevištní skeče) Musica aneb prastarý příběh, který andělé přenášejí z času do času (1979) se ujal básník a scénárista Bohumil Sobotka, který byl z politických důvodů v té době odstaven do Krátkého filmu. Děj singspielu se odehrává v mluvených dialozích Pána a Muzikanta, zatímco zpěvačka (koloraturní soprán) ztvárňuje alegorické postavy (Skřivánek, Fortuna, Victoria, Nemesis a Smrt) a symbolizuje především etické jádro příběhu. Pomyslné spojení námětu z Lipska je pak vyjádřeno barokním obsazením flétny, hoboje a cembala. Do instrumentáře občas přistupují bicí nástroje (triangl, zavěšený činel ad.), které obsluhuje sólistka. 
Dílo vzniklo pro německou sopranistku Sigune von Osten, jež ho v roce 1980 poprvé provedla na festivalu Wittener Tage Neuer Kammermusik a poté v opeře v Düsseldorfu. Partitura byla realizována dvojjazyčně – zpěvní party v německém originálu, mluvené vstupy pak v češtině.
Provedení se ujal skvěle připravený ansámbl, který se extrémně náročného díla zhostil bez sebemenšího zaváhání. V mluvených rolích figurovali Patrik Děrgel (Muzikant) a Dušan Sitek (Pán), jenž se rovněž chopil režie celého večera. Diskutabilní byla změna dispozice sálu, místo pódia se hrálo na boku před varhanami, takže řada posluchačů za pódiem nic neviděla. Instrumentální složky se ujali Clara Nováková (flétna), Jan Thuri (hoboj) a Monika Knoblochová (cembalo). Je třeba vyzdvihnout výtečný výkon hlavní sólistky Ireny Troupové , která extrémním úkolem proplula bez sebemenší intonační nejistoty. Nikde jsem v mimořádně vypjatých úsecích neměl pocit, že by trpěla výraznější hlasovou únavou.
Stylově je celá partitura vystavěna na intervalovém výběru za užití řady nástrojových netradičních technik a bohaté pedalizaci cembala. Osobně si na ní cením zvláště toho, že je stylově jednotná, a i když vstupy mluveného slova jsou někdy opravdu dlouhé, po celou dobu neztrácí svůj tah ani souvislost, ačkoliv obsahově jsou jednotlivé alegorické vstupy naprosto odlišné. Dílo stojí za poslech a doufejme, že se v tomto obsazení nekonalo naposledy!
