Musica Holešov 2012

Holešovský zámek zažil dobu svého největšího rozkvětu v první polovině 18. století, za hraběte Františka Antonína z Rottalu. Na počátku 21. století mu dodává nového lesku hudební festival, nazvaný Musica Holešov. Třetí ročník tohoto festivalu, který proběhl v zámeckých prostorách ve dnech 20. – 23. září, se určitě zapíše do dějin Holešova zlatým písmem. Jeho program zaujal už na první pohled, a to nejen nápaditou a nesmírně pestrou dramaturgií, ale také tím, že se pořadatelům podařilo získat pro festivalová vystoupení české interprety těch nejzvučnějších jmen. Dramaturgem festivalu je pianista Karel Košárek, člověk schopností skutečně mimořádných. S nevelkým, pouze tříčlenným týmem spolupracovníků, vedeným Zdeňkem Novákem, připravil akci, která snese ta nejpřísnější měřítka, zároveň se v průběhu festivalu mnohokrát předvedl jako vynikající klavírista, všechny koncerty osobně uváděl, a k tomu všemu ještě stíhal zvládat nespočet provozních detailů. To vše s úsměvem a v pohodě.

První tři koncerty se konaly v krásných prostorách hlavního zámeckého sálu, jehož pozoruhodná barokní výzdoba jako by v sobě měla zašifrované nějaké tajuplné poselství. Na zahajovacím koncertu vystoupila Pražská komorní filharmonie s italským dirigentem Gaetanem d’Espinosou. Jak úvodní Rossiniho předehru k opeře Italka v Alžíru , tak Beethovenovu Osudovou, jež zazněla na závěr, hrál orchestr skvěle, s plným nasazením a s obrovským švihem. Magnetem večera byla premiéra klavírního koncertu Falling Leaves, který pro festival a Karla Košárka napsal Aleš Březina. Jednotlivé věty díla nesou názvy Jaro, Léto, PodzimZima, a podle vlastních slov autorových, který byl premiéře přítomen, byla skladba volně inspirována Vivaldiho Čtverem ročních dob. Březinovi se podařilo to, co se povede soudobému autorovi jen málokdy: napsal dílo, které je nesmírně zajímavé, aniž by působilo vykonstruovaně, a zároveň posluchačsky neobyčejně vděčné, aniž by se jakkoli podbízelo. Přestože se nejedná o hudbu vysloveně programní, pozorný posluchač určitě postřehne řadu půvabných zvukomalebných efektů (náznaky ptačího zpěvu, a dokonce i kukání v Jaru, působivé výrazové ochlazení na začátku Zimy). Karel Košárek i PKF provedli Březinovu kouzelně probarvenou partituru s citem a pochopením, jaké se při premiérách soudobé hudby zažije jen zřídka.

Druhý festivalový koncert byl komorní a měl – alespoň pro posluchače – spíše oddechový charakter. Karel Košárek si pozval ke spoluúčinkování houslistu Pavla Šporcla a violoncellistu Petra Špačka. V první půli zazněla dvě díla Astora Piazzolly: klavírní trio Čtyři roční doby v Buenos Aires a Le Grand Tango pro housle a klavír, ve druhé půli slavná skladba Fratres od Arvo Pärta ve verzi pro violoncello a klavír a po ní klavírní trio soudobého amerického autora P. Schoenfielda, nazvané příznačně Café music. Všichni tři interpreti se zde předvedli v tom nejlepším světle, ať už v roztančených skladbách Piazzollových, v závažném Pärtovi či v jazzovém, „kavárensky“ uvolněném triu Schoenfieldově.

Třetí večer bylo možné považovat za ideové vyvrcholení celého festivalu. Zněla na něm výhradně díla J. B. Lullyho a jejich provedení bylo obohaceno moderními baletními kreacemi. Hudební složky večera se ujali instrumentalisté a zpěváci Czech Ensemble Baroque, řízení Romanem Válkem, v baletní složce účinkovali posluchači a absolventi Taneční konzervatoře Brno v nápaditých choreografiích Hany Litterové. Pohybového ztvárnění se dostalo nejen Lullyho baletní suitě Le Divertissement Royal, ale překvapivě i dvěma jeho dílům duchovním: Exaudiat Te DominusTe Deum. Orchestr, sbor i sólisté provedli Lullyho hudbu se vším efektním barokním leskem a výkon tanečního souboru byl strhující. Kreace, která vznikla na základě Lullyho Te Deum, patří k mým nejsilnějším festivalovým zážitkům.

Závěrečné nedělní matiné se na rozdíl od předchozích koncertů uskutečnilo v intimnějším prostředí, v překrásně zrenovované zámecké salle terreně. Jeho hlavní protagonistkou byla legendární Soňa Červená. Po úvodní Smetanově Poetické polce g moll op. 8/2 v procítěném podání Karla Košárka přednesla melodram Otmara Kvěcha Bouře a klid na verše E. Destinové v působivém překladu J. Králíka. Klavírního partu se v tomto díle ujal Daniel Wiesner, na housle hrála Marie Petříková. V přednesu emotivních a místy značně depresivních veršů E. Destinové nemůže Soňu Červenou asi nikdo překonat, a kdyby byl tento melodram závěrečným číslem, posluchači by pravděpodobně odcházeli z koncertního sálu s černými myšlenkami. Ale Soňa Červená je osobnost veskrze optimistická, a tak v dalších číslech nebyla nakonec nouze o smích. Nejprve umělkyně provedla spolu s Karlem Košárkem Satieho cyklus Sporty a jiné kratochvíle. Dvacet rozkošných klavírních drobností uvedl skladatel kratičkými vtipnými texty. Červená si je nejen sama z francouzštiny nově přeložila, ale vytvořila z nich navíc neodolatelné herecké etudy. Závěrečným číslem nedělního matiné byl Březinův melodram A-ha. Soňu Červenou doprovázel spolu s klavíristou Danielem Wiesnerem basklarinetista Vít Spilka. Humornou jazykovou hříčku o kachně a havranovi recitovala Soňa Červená opět zcela bezkonkurenčně, a nebylo proto divu, že obecenstvo nechtělo pustit tuto šaramantní a neobyčejně vitální dámu z pódia. Umělkyně reagovala na ovace s okouzlující bezprostředností a zazpívala – bez klavíru! – ještě Písničku z mládí, kterou napsal její otec s E. Bassem, a na úplný závěr Jakpak je dnes u nás doma.

Všechny čtyři festivalové koncerty byly zcela vyprodané a měly báječnou atmosféru, na níž se podíleli jak hostující interpreti, tak i vzácně vnímavé a kultivované publikum. Festival má v Holešově výborné zázemí a stal se pro toto město prvořadou událostí uměleckou i společenskou.

Sdílet článek: