Musica Florea vzdala poctu Dvořákovi

Osm let uplynulo letos od doby, kdy Roger Norrington s orchestrem dobových nástrojů London Classical Players zahájil Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí , a rozdělil tím český národ na dvě poloviny. Jedna vítala nový pohled na Smetanovu partituru, očištěnou od retuší. Druhá ho zatracovala (někteří hudební prominenti se dokonce snažili prosadit zákaz koncertu).

Dne 17. června připravila českému publiku podobný zážitek Musica Florea , která uvedla pod taktovkou Marka Štryncla tři skladby Antonína Dvořáka: Ouverturu k opeře Vanda op. 25, Symfonické variace op. 78 a 7. symfonii d moll, op. 70 . O zákaz koncertu tentokrát neusiloval nikdo. Pochybnosti a otázky po smyslu a významu podobných projektů se ale vynořily znovu. Krátce by se daly shrnout do jediné věty: je rozdíl mezi provedením Dvořákovy hudby (a hudby druhé poloviny 19. století vůbec) na moderních a dobových nástrojích skutečně tak velký, že pokusy tohoto druhu stojí za to? Odpověď je jednoznačně kladná. Zatímco masivně obsazená smyčcová sekce moderního symfonického orchestru zpravidla kryje dechové dřevěné (a do jisté míry i žesťové) nástroje natolik, že ucho dnešního posluchače, otupělé organizovaným hudebním hlukem všeho druhu jejich hlasy spíš tuší, než skutečně slyší, budují dobové nástroje před publikem téměř viditelnou podobu konstrukce skladby – barevné a zvukové vrstvy tu spíš než na sobě leží transparentně nad sebou. Některé zvukové efekty nelze na smyčcových nástrojích, opatřených kovovými strunami, vůbec docílit – zřejmě jen střevové struny mohou při hře v pianissimu vzbudit dojem šelestu padajícího listí. Dřevěné dechové nástroje a flétny, vyrobené namísto z kovu ze dřeva, znějí měkčeji, břesknost žesťů je tlumenější. Celkový zvuk orchestru odpovídá charakterově dojmům, jaké si milovník literatury, malířství, sochařství a architektury odnáší z umění sklonku 19. století – velká gesta a dramatické momenty vyvažují jemné barevné valéry, lyrické prvky a klidné plochy, které se našemu dnešnímu cítění mohou (se špetkou závisti) zdát cizí.

Poctu Antonínu Dvořákovi připravila Musica Florea ve spolupráci se dvěma dalšími soubory – Amphion Bläseroktett Basel a bratislavským Solamente naturali , jehož umělecký vedoucí Miloš Valent na sebe vzal roli koncertního mistra ansámblu, pozůstávajícího z jedenácti prvních a devíti druhých houslí, sedmi viol, pěti violoncel, čtyř kontrabasů, dvou fléten, hobojů, klarinetů a fagotů, pěti lesních rohů, dvou trubek, tří pozounů a tympánů (smyčcové nástroje byly potažené střevovými strunami, dechové byly buď originály z let 1860-1900, nebo jejich novodobé kopie). Pohled do orchestru připomínal London Classical Players – řada členů má na svém kontě sólové a komorní působení v oboru historicky poučené interpretace starší hudby doma i v zahraničí. Pochvalu si zaslouží spontaneita hry ansámblu, dirigentovo zaujetí Dvořákovým dílem a jeho cit pro celek hudební věty i práci s detailem, a v neposlední řadě i úvodní zamyšlení nad skladatelovým postavením v české hudební historii, připravené Pavlem Ryjáčkem . Vytknout by bylo možné situování koncertu do Kongresového centra České národní banky, které se v poměru ke zvukovému objemu čtyřiapadesátičlenného orchestru ukázalo jako příliš malé (ideální i z hlediska doby vzniku skladeb by pravděpodobně byly Žofín nebo Rudolfinum). Ohlasy večera se bezpochyby různily podle naturelu jednotlivých kritiků. Doufejme, že Pocta Antonínu Dvořákovi vyvolá stejnou vlnu protichůdných názorů, jako Norringtonovo provedení Mé vlasti, a znovu rozčeří uspokojeně stojaté vody našeho hudebního dění (jak výkonného umění, tak i hudebního školství, které, až na čestné výjimky, věnuje moderním interpretačním trendům jen nepatrnou pozornost).

Sdílet článek: