pondělí, 16. květen 2016

Musica Florea a Collegium Marianum: konec sezony

Napsal(a) 

Lucile Boulanger a Erich Traxler, foto Petra Hajská Lucile Boulanger a Erich Traxlerfoto: Petra Hajská

V závěru jarní části sezony připravily Musica Florea a Collegium Marianum dva dramaturgicky zdánlivě nijak pozoruhodné, ve skutečnosti ale významné koncerty. Musica Florea uvedla 10. 5. v kostele sv. Šimona a Judy Dvořákovo Stabat Mater, Collegium Marianum 11. 5. v refektáři kláštera dominikánů Bachovy komorní a klávesové skladby. Všechny tyto kompozice jsou z pódií notoricky známé – oba soubory ale na ně nabídly nový pohled. Dvořákovo Stabat Mater většina posluchačů zná v masivním orchestrálním a sborovém obsazení, se sólisty, kteří mají zkušenost spíš s operní, než s duchovní tvorbou. Marek Štryncl toto dílo nastudoval s poměrně malým orchestrem, sestaveným z nástrojů, odpovídajících době vzniku skladby. Skupiny prvních a druhých houslí měly po šesti hráčích, viol bylo pět, violoncella čtyři, kontrabasy tři. Flétny, hoboje, fagoty, klarinety a trubky byly po dvou, lesní rohy čtyři, trombóny tři; plus anglický roh, tympány a varhanní pozitiv.

Marek Štryncl, foto Petr Dyrc Marek Štrynclfoto: Petr Dyrc

Jednotlivé hlasové skupiny sboru Collegium Floreum byly obsazeny vždy osmi zpěváky; sóla zpívali Lucia Knoteková, Sylva Čmugrová, Jaroslav Březina a Jaromír Nosek. Smyčce při menším počtu nekryly dechy, sólisté nemuseli soutěžit s velkým sborovým a orchestrálním aparátem. Detaily vedení jednotlivých vokálních a instrumentálních hlasů, které posluchačům jinak unikají, nabyly na zřetelnosti, zvuk smyčců se projasnil a díky střevovým strunám zjemnil, vynikly oproti dnešním subtilnější, ale zároveň i valérově výraznější barvy dechových nástrojů. Obvyklý hutný orchestrální zvuk nahradila transparentní struktura, vystavěná z jednotlivých hlasů; působivá byla měkkost zakončení frází. Totéž platilo i o sborových pasážích Stabat Mater – a přirozeně i o sólech. Přestože chrámová akustika kostela sv. Šimona a Judy není příliš příznivá, artikulace sborových i sólových částí kantáty byla čistá a text srozumitelný. Vynikající byla ze strany dirigenta i sólistů práce s významem a obsahem jednotlivých slov i celých veršů. Dvořákova velikonoční kantáta je emočně silné dílo; interpretační koncept Marka Štryncla jeho citovost výrazně podtrhl. Toto provedení Dvořákova Stabat Mater by si zcela jistě zasloužilo pořízení CD záznamu – už jen proto, že se pravděpodobně značně přiblížilo té podobě, ve které kantátu slyšelo její premiérové obecenstvo v Praze v prosinci roku 1880. Nahrávka by navíc měla značnou dokumentární hodnotu – nastudování tak známé skladby tímto způsobem přináší nebezpečí vyvolání kontroverzního hodnocení ze strany konzervativních odborníků a kritiky (viz nastudování Mé vlasti souborem The London Classical Players pro Pražské jaro v roce 1996), a vyžaduje odvahu, která se tady bohatě zúročila.  Bylo by dobře, kdyby soubor a jeho dirigent dostali příležitost uvést Stabat Mater na vice místech, než prozatím: posluchačsky jde o mimořádný zážitek.

Lucile Boulanger, Erich Traxler a Jana Semerádová, foto Petra Hajská Lucile Boulanger, Erich Traxler a Jana Semerádováfoto: Petra Hajská

Collegium Marianum vystoupilo 11. května v miniaturním obsazení – kromě Jany Semerádové se na tomto večeru  podíleli jen dva další mládí hudebníci: francouzská gambistka Lucile Boulanger a rakouský cembalista Erich Traxler. Jak už bylo řečeno výše, program pozůstával výlučně ze skladeb Johanna Sebastiana Bacha.  Erich Traxler bravurně přednesl nejstarší z nich - Toccatu D dur, BWV 912, která vznikla kolem roku 1710 ve Výmaru. Většinu ostatních tady provedených kompozic napsal Bach v době svého pobytu u vévodského dvora v Köthenu, kam přišel v roce 1717. Odtud pocházejí jeho sonáty pro violu da gamba s doprovodem cembala, BWV 1027-1029, z nichž druhou výtečně zahrála Lucile Boulanger jako své sólové číslo a třetí tu zazněla jako triová sonáta s připojenou flétnou. Jana Semerádová dostala příležitost předvést svou vynikající techniku také v úvodní skladbě programu, Sonátě E dur, BWV 1035, pravděpodobně rovněž ze skladatelova köthenského období, a konečně v Sonátě h moll BWV 1030, kterou Bach zkomponoval rovněž v Köthenu;  na koncertě byla provedena její revidovaná verze, na níž skladatel pracoval ve svém posledním působišti, Lipsku. Jana Semerádová nezapře své dlouhodobé kontakty s francouzskou interpretační školou. Její hra je nejen brilantní – vyznačuje ji i lehce odtažitá elegance, všeobecně chrakteristická pro Francii a země pod jejím kulturním vlivem. Její Bach a Bach jejích dvou kolegů není akademicky chladný, jak tomu bývá ve středoevropském hudebním prostředí, nýbrž zdrženlivě vřelý. Toto pojetí jeho hudbě vysloveně prospívá. Není nijak cizorodé – v době, kdy Bach tyto kompozice psal, byla francouzská kultura pevnou součástí každodenního života německých vyšších společenských kruhů, ve kterých se skladatel tehdy pohyboval. Tomu, kdo hledá provedení historicky vskutku informované, lze Bacha Collegia Mariana bezvýhradně doporučit; doufejme, že i tento program se dočká řady zasloužených repríz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.