pátek, 28. leden 2005

Münchner Opern-Festspiele, Mnichov

Napsal(a) 

Münchner Opern-Festspiele, Mnichov Münchner Opern-Festspiele, Mnichov
Velké očekávání, ale nakonec značné rozčarování provázelo novou inscenaci Wagnerových Mistrů pěvců norimberských . Po hudební stránce ovšem nebylo představení co vytknout. Zubin Mehta vtisknul Wagnerově rozměrné partituře promyšlenou stavbu ve svébytné symbióze lyriky, patosu i zvláštního sarkasmu. Mehta tu postihuje bohatou vnitřní strukturu díla v jeho nepřeberné hudebně-dramatické invenci, která skýtá v proměnlivých situacích spoustu rytmických a výrazových poloh, neustále se obměňujících, aby kulminovala v podmanivém pochodovém motivu, který v závěru vyroste ve velebnou adoraci umění a jeho společenské potřebnosti. Režisér Thomas Langhoff se nedokázal vymanit z proudu aktualizací, které už po řadu let posouvají téměř automaticky každý děj do současnosti. Nejde jen o to, že se namísto divadelně barvitých, stylizaci umožňujících kostýmů volí civilní černo-šedý oblek s kravatou, ale zároveň s oděním se mění i doba, což často přivádí inscenátory do slepé uličky a do nechtěné sféry perzifláže a parodie. Wagner v Mistrech pěvcích zobrazuje konkrétní osoby, v případě Hanse Sachse dokonce historicky autentickou postavu, v konkrétním čase a konkrétním místě. Nejde jen o to, že se už spolky nescházejí po nedělích v kostele, že věhlasný spisovatel by se asi neživil šitím bot, ale hlavně společensky nemožná je sama zápletka: podmiňovat ruku své dcery vítězstvím v nějaké pěvecké soutěži. A tak Langhoff doplatil na módu aktualizace: Eva utíkající z domu s kufrem na kolečkách působí stejně trapně jako Beckmesser zpívající dostaveníčko s magnetofonem. A z ponocného se stal jakýsi pomatený bezdomovec chystající se ulehnout k spánku na lavičce.

V další festivalové premiéře opery Benjamina Brittena The Rape of Lucretia (Zneuctění Lukrecie ) se režisérka Deborah Warner naštěstí do žádných podobných kolizí nedostala, byť aktualizace látky z římských dějin není ničím motivovaná, ale situace plné brutality a živelné vášně, krve a násilí jsou účinné a působivé. Že není nutné být v houfu aktualizujících režisérů, ukázal Richard Jones , režisér třetí festivalové premiéry Debussyho Pelléa a Mélisandy . Režisér spolu se scénografy (scéna Antony McDonald , kostýmy Nicky Gillibrand ) zavrhl soudobé prostředí i běžně užívaný civil. Dobové zařazení je sice poněkud neurčité, ale rozhodně historizující. A příběh také vyznívá zajímavěji, divadelněji, stylizovaněji než stále opakovaný civil.

Téměř všichni ostatní inscenátoři aktualizovali. Nejlépe se ještě dařilo ve Verdiho Otellovi režisérce Francesce Zambello , která dává postavám moderní vizáž a přitvrzuje syrovost vojenského prostředí. Zkušenou rukou aktualizuje i David Alden v Händelově opeře Rodelinda, Regina de'Longobardi , kde akce v moderním velkoměstě s auty a masivními architektonickými objekty, sochami a eskapádami, jsou pozadím pro individuálně vyhrocené portréty jednotlivých osob. Inscenace Tannhäusera také nezapře Aldenův režijní rukopis i značnou invenci, která přes úskalí aktualizace za cenu nesrozumitelných a nelogických asociací v situacích i motivaci jednání a vlastní psychologii postav vytváří působivý, vnitřně bohatý a dynamický obraz. Totéž lze říci i o Aldenově inscenaci Bergovy Lulu , kterou rovněž aktualizuje. Situace vykládá neotřele, často až na samé hranici únosnosti v naturalistických scénách a obscénnostech, ale vždy jsou vedeny zkušenou rukou a působí přesvědčivě. Zvláštním způsobem proběhla aktualizace Gluckovy opery Orphée et Eurydice (režie Nigel Lowery a Amir Hosseinpour ), kde jak Orfeus, tak sbor jsou ve fracích, takže 1. akt působí jako před nějakým koncertem. V Donizettiho opeře Roberto Devereux převzal režisér Christof Loy hned tři tendence soudobých inscenací: jednak přenesení děje do současnosti (historická látka z počátku 17. století se odehrává v dnešním parlamentě), jednak naturalistickou drastičnost a brutalitu a do třetice lze pozorovat vypjatost erotických scén, kde sexuální žádostivost nahrazuje něhyplnou lyriku. Se svou koncepcí se dostal zcela mimo Andreas Homoki v Gounodově Romeovi a Julii . Děj přeložil do 50. let 20. století, znesvářené rody nahradily dvě konkurenční školy. Všichni jsou tady oblečeni ve školních uniformách středoškoláků, na scéně (scéna a kostýmy Gideon Davey ) jsou zvětšené atributy pop-art reklamy a školních potřeb. S velkou tužkou a psacím perem zápasí v souboji Tybalt s Mercutiem, Tybalt se posléze napíchne na psací pero v boji s Romeem.

A tak se z proudu aktualizovaných inscenací vymykala vedle Pelléa a Mélisandy již toliko dvě představení, jistě ne náhodou diváky zvlášť aklamovaná. Jednak to byl Verdiho Don Carlo v režii a výpravě Jürgena Roseho , který monumentalizoval prostor uzavřený stabilními vysokými stěnami i celou sérií dekoračních prvků, jednak inscenace Händelovy opery Xerxes (Serse ), kde také v režii Martina Duncana a výpravě výtvarníka Ultze zůstal zachován historický kostým i dobové prostředí zcizované ovšem mašinérií přestaveb před zraky diváků i celou škálou burleskních postupů, které ze čtyřhodinové barokní opery dokázaly vytvořit živé, divadelně barvité představení s nevyčerpatelnou dávkou situační i charakterové komiky.

Středem pozornosti byly dirigentské kreace generálního hudebního ředitele Zubina Mehty. Vedle nového nastudování Wagnerových Mistrů pěvců norimberských řídil i dvě opery Giuseppe Verdiho - Dona Carla a Otella . V obou případech šlo o svrchovaný výkon, pronikl do hloubky verdiovského stylu a v obou pozdních, vyzrálých dílech podtrhl dramatickou sevřenost i melodickou bohatost, rytmickou údernost uzavřených hudebních čísel i recitativů. Řídil i festivalové koncerty, kde zvláště zaujalo koncertní provedení Stravinského Příběhu vojáka a Saint-Saënsova Karnevalu zvířat .

Svůj bytostný vztah k barokní opeře předvedl opět Ivor Bolton v interpretaci Händelových oper (Rodelinda , Xerxes ), specifický autorský styl obnažil i v hudebním nastudování Gluckova Orphéa a Brittenovy opery The Rape of Lucretia . Jedinečné dirigentské kreace předvedli Michael Boder (Lulu ), Marcello Viotti (Roméo et Juliette ) a Jun Märkl (Tannhäuser ), spolehlivě řídil Donizettiho operu Roberto Devereux Friedrich Haider . Debussyho křehkou lyrikou a nostalgií prostoupenou operu Pelléas et Mélisande nastudoval až se sugestivním zaujetím v dynamicky odstíněné paletě zvuku dirigent Paul Daniel .

Jako každoročně i letos vystoupila během mnichovského festivalu celá řada pěveckých hvězd. Primát opět měla Edita Gruberová , tentokrát v roli Elisabetty v Donizettiho opeře, kde vedle dokonalého bel canta a dramatických koloratur zaujala prohloubením výrazové stránky a ve shodě s režií exponovala neurotičnost královny a v jednom momentu dokonce neváhala sundat si paruku a představit královnu autenticky jako starou ženu. Festival představil již osvědčené hvězdy operního nebe, jako jsou sopranistky Adrianne Pieczonka (Elisabetta v Donu Carlovi ), Barbara Frittoli (Desdemona), Dorothea Röschmann (Rodelinda) či Angela-Maria Blasi (Juliette), v mezzopránových rolích se rovněž objevila zvučná jména jako Dolora Zajick (Eboli), Katharina Kammerloher (Magdalena v Mistrech pěvcích ), Jeanne Piland (Sara v Robertu Devereux ) či Ann Murray , jež se dnes specializuje na kalhotkové role, jak předvedla ve skvělém podání Händelova Xerxa, či Vesselina Kasarova také v kalhotkové roli Gluckova Orphéa. Mezi muži z již proslulých pěvců se objevili mezi tenoristy Fabio Armiliato (Don Carlo), Robert Dean Smith (Stolzing), Dennis O'Neill (Otello), Zoran Todorovich (Roberto) a dnes stále populárnější Marcelo Alvarez jako Roméo, barytonisty zastupovali Paolo Gavanelli (Nottingham v Robertovi Devereux a Rodrigo v Donu Carlovi ), Tom Fox (dr. Schön a Jack v Lulu ), Sergei Leiferkus (Jago) a Simon Keenlyside (Wolfram von Eschenbach) a více než osmdesátiletý doyen Franz Mazura jako Schigolch. Ještě větší koncentrace hvězd byla mezi basisty: Matti Salminen (Filip II.), Paata Burchuladze (Velký inkvizitor), Kurt Rydl (Pogner) a Jan-Hendrik Rootering (Hans Sachs, Landgraf Hermann), špičkové kontratenoristy zastoupili především lyricky zádumčivý Ian Bostridge (Male Chorus v Brittenově Lucretii ), expresivně sarkastický a burleskní Christopher Robson (Arsamene v Xerxovi a Unulfo v Rodelindě ) i spíše dramaticky sevřený Michael Chance jako Bertando v Rodelindě .

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.