sobota, 28. červenec 2018

Mozart v Olomouci: Konec dobrý, všechno dobré

Napsal(a) 

 , foto OBS foto: OBS

Premiéra posledního představení Olomouckých barokních slavností uvedla v pátek 27. července na prkna Uměleckého centra operu Wolfganga Amadea Mozarta Apollo et Hyacinthus. Nejedná se ovšem o operu lecjakou, mnohými je příběh o smrtelně zraněném Hyacintovi, žárlivém Zephyrovi a nešťastném Apollonovi považován za Mozartovo první skutečné operní dílo. Knížecí biskup Schrattenbach svěřil tehdy jedenáctiletému Mozartovi zakázku, ze které vznikla opera podle jedné z Ovidiových Proměn. Latinský text k dílu s původním názvem Apollo et Hyacinthus seu Hyacinthi metamorphosis napsal profesor benediktinské akademie v Salcburku páter Rufinus Widl. Samotná tři dějství Mozartovy opery pak sloužila jako intermezza při školním představení Widlovy hry Clementia Croesi. V roli Melii vystoupila sopranistka Markéta Israel Večeřová, Hyacintha ztvárnil kontratenor Filip Dámec, postavu Apollona kontratenor Martin Ptáček, zlovolného Zephyra kontratenor Bedřich Lévi, krále Oebala tenorista Vincenc Ignác Novotný a role kněze byla svěřena basistovi Janu Vaculíkovi. Režii a scénu navrhl umělecký vedoucí hudebního tělesa Ensemble Damian Tomáš Hanzlík.

Zatímco Mozartova vrcholná díla představují stálice hudebního nebe, skladatelova raná tvorba se na prkna sálů a divadel dostává pouze v omezené míře. Ensemble Damian proto nastudoval dílo, které navzdory nízkému věku skladatele nastiňuje mnoho pevných pilířů Mozartova pozdějšího kompozičního jazyka. Tímto prozřetelným tahem si pořadatelé Olomouckých barokních slavností zajistili přízeň dvou velkých skupin milovníků vážné hudby – totiž těch, které za kulturním zážitkem přivábí jméno slavného skladatele, a fajnšmekrů, kteří oceňují díla málo uváděná a povětšinou i zcela neznámá. Mozartovu operu Apollo et Hyacinthus lze jen stěží nazvat neznámou, přesto se jedná o kus, který hudební programy zdobí pouze sporadicky. O to větší výzvu před sebou hudebníci a zpěváci Ensemble Damian měli.

Jak už to chodí, málokdy bývá premiéra skutečně bezchybná – hudebníci jsou vystaveni novému tlaku, mnoho afektových a výrazových odstínů se smluvilo teprve na poslední zkoušce a některé pasáže potřebují stále ještě dopilovat. Při úctyhodném počtu inscenací, které musí Ensemble Damian v rámci Olomouckých barokních slavností každoročně v krátkém čase nacvičit, se dá nějaký ten intonační nebo rytmický prohřešek odpustit. Obzvláště když interpreti ještě o den dříve hráli závěrečné představení jiného díla. Je však pravdou, že obzvláštně ze začátku opery působil orchestr nejednotným a nestabilním dojmem. Objevovaly se také nedostatky rytmického charakteru, kdy místo rázného a jednotného postupu všech hlasů zněl výsledek spíše dýchavičně a těžkopádně. Zaznělo také pár intonačních nečistot. Naštěstí se tyto neduhy v pozdějších částech opery relativně vyhladily a orchestr tak dosahoval své tradiční velmi dobré úrovně.

 , foto OBS foto: OBS

Ani zpěváci neměli situaci jednoduchou, Mozart opatřil zpěvní linky řadou náročných koloratur a některé melodické skoky při akordických rozkladech vyžadovaly opravdu precizní zvládnutí pěvecké techniky. Při většině těchto ozdob se zpěvákům dařilo udržet si pevnou intonaci a pestrý dynamický rejstřík, byť i zde se v náročných kadencích objevila intonační pochybení. Výrazově nejbohatší byl výkon Markéty Israel Večeřové, která každý bol a každou radost uchopila s odlišným zabarvením hlasu. Velmi plynule přecházela mezi dynamickými extrémy, které působily přirozeně a přesto působivě. Výtečný výkon podal také Vincenc Ignác Novotný, který nastudoval roli v alternaci, a tedy měl na patřičné uchopení postavy pouze zlomek toho co ostatní. Snad jen poněkud blahosklonné provedení „prudkého hněvu“ bylo příliš mírné a konejšivé.

Režijní uchopení díla vychází ze stejné vizuální logiky jako předcházející inscenace Tomáše Hanzlíka. I zde se tak divák dočká pláten symbolizujících rozbouřené vody, výrazné gestiky, bohatých kostýmů a podobně. Byť je Hanzlíkův režijní styl poutavý pro oko, neuškodilo by snad posunout jej o kus dále. Na Olomouckých barokních slavnostech zazněla také nová opera L’Arianna, kterou Hanzlík zkomponoval společně se skladatelem a muzikologem Vítem Zouharem, a přestože mnoho prvků Hanzlíkovy režie zůstalo shodných i zde, nový přesah byl svěžím a velmi povedeným příslibem do budoucna. Je možná trochu škoda, že právě v Mozartově opeře – díle balancujícím na hranici stylů – nešel Hanzlík koncepčně jiným a odvážnějším směrem. 

Premiéra posledního představení letošního ročníku Olomouckých barokních slavností se sice nevyhnula porodním bolestem, přesto dokázali instrumentalisté a zpěváci hudebního tělesa Ensemble Damian, že i v pádícím tempu festivalových inscenací dokáží nastudovat dílo kvalitně a s odhodláním. Snad bych se i vsadil, že při repríze půjde již vše jako na drátkách.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.