pondělí, 27. květen 2013

Mozart třikrát jinak

Napsal(a) 

První prosincový víkend se ve Velkém sále Spolku hudby v rozmezí několika hodin na jednom pódiu opět sešly letité pilíře vídeňského hudebního života, Vídeňští filharmonikové s dirigentem Semjonem Byčkovem a ansámbl staré hudby Concentus musicus Wien (CMW), který neočekávaně vystoupil hned pod dvojím vedením. Odpolední abonentní koncert Vídeňských filharmoniků s jubilujícím ruským dirigentem, který den před koncertem 1. 12. 2012 oslavil 60. narozeniny, otevřela famózně interpretovaná předehra k Wagnerovu hudebnímu dramatu Tannhäuser a zápas pěvců na Wartburgu , v níž Byčkov kontrastně zdůraznil široké kantilény dřevěných dechových nástrojů (klarinetista byl po skladbě vyzván k poděkování se) a smyslně iritující nepravidelný doprovod ve figuracích vysokých smyčcových nástrojů. Citlivá dynamická škála a měkký zvuk orchestru učinily z Wagnerova populárního díla nezapomenutelný zážitek. Naproti tomu Mozartův Koncert pro dva klavíry a orchestr Es dur KV 365 , v němž vystoupilo sourozenecké duo KatiaMarielle Labèque , byl svědectvím, jak fádně může znít vídeňský Mozart, když se před filharmoniky postaví dirigent bez bytostné znalosti skladatelova díla. Ze standardně provedeného díla mě probudilo až závěrečné Rondo-Allegro a paradoxně to byl až ravelovský čtyřruční přídavek (Má matka husa: Laideronnette, královna pagod ), který připomenul nesporné kvality francouzského klavírního dua. Toho odpoledne jsem si však na pódiu přál potkat spíše duo Tal-Groethuysen, které by z Mozartova dialogického, nikoliv však konfliktního díla patrně učinilo diskursivní lahůdku. Čajkovského Symfonie č. 5 e moll op. 64 , uvedená po pauze, zazněla v atmosféře autorova nejednoznačného postavení v současném koncertním životě. Zatímco skladatel sám dílo chápal jako výsostně konfliktní kompozici s příliš mnoha autobiografickými prvky, hlavami pokyvující publikum je ve vyprodaném Velkém sále přijalo se spokojeným vděkem, patřícím notoricky známé partituře. Ani odstíněná dynamická práce, zvrásněná agogika krajních vět nebo příjemně objektivizující valčíkové Scherzo nevymanily dílo z osidel vysokého populáru. Publikum bylo nadšeno a jubilant Byčkov se s pódiem rozloučil až po dlouhém potlesku.

Večerní mozartovský koncert souboru CMW, který ve Velkém sále vystoupil jen dva dny po koncertu k oslavám Společnosti přátel hudby, poznamenala nervozita a technická nejistota, způsobená zdravotní indispozicí Nikolause Harnoncourta , kterého v úvodní polovině koncertu u pultu prvních houslí nikoliv poprvé nahradil koncertní mistr Erich Höbarth . V Pochodu D dur KV 335/1Serenádě s poštovním rohem D dur KV 320 opouštěla hráče nervozita až s jednotlivými větami, že však měli v nepříjemné situaci publikum na své straně, doložil vřelý potlesk po druhém Menuetu, v jehož triu se s drobnými zaváháními prezentovali Marie Wolf (posměšné trio flétny) a Andreas Lacker (sólo poštovního rohu). Přes občasná intonační zaváhání a ustupující nervozitu však i první polovinu koncertu charakterizovala spontánní muzikalita a důvěrná znalost stylových souvislostí (rétorický charakter 1. a 6. věty, patrně programně zachycující skladatelův konfliktní vztah s chlebodárcem Colloredem a Mozartovo definitivní vale salcburskému arcibiskupovi). Jakmile se před CMW po přestávce postavil Harnoncourt, ubylo intonačních nejistot a hráči se prezentovali výrazně sebevědoměji. Symfonie g moll KV 550 je klíčovým dílem Harnoncourtova života a umělecké kariéry, na koncertních pódiích i v nahrávacích studiích se jí věnoval opakovaně a letitá zkušenost s mozartovskou hudební matérií byla v provedení okamžitě znát. Precizní frázování a extrémní dynamika 1. věty, až schubertovsky nekonečná, nikdy však nenudící 2. věta, nervózní Scherzo se zdůrazňováním všech rytmických nepravidelností a temporytmicky zvrásněné, až provokativně fragmentarizované Finále učinily z dobře známé partitury hluboký zážitek. I závěrečný potlesk byl chápající, vážný, vděčný.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.