Ve čtvrtek 30. 5. vystoupil na Pražském jaru již počtvrté proslulý londýnský orchestr Academy of St Martin in the Fields se svým hlavním hostujícím dirigentem, charismatickým americkým pianistou Murrayem Perahiou. Jak orchestr, tak sólista se dnes řadí ke světové špičce, a nebylo proto divu, že Rudolfinum doslova „praskalo ve švech“. Atraktivitu jejich vystoupení bezpochyby zvyšovalo i to, že program koncertu byl sestaven výhradně ze skladeb W. A. Mozarta. Na úvod večera zazněla jeho Serenáda D dur (Serenata notturna) , KV 239 pro smyčcový orchestr a tympány. Smyčce jsou v této skladbě rozdělené do dvou skupin – proti „tutti“ stojí „sólové“ kvarteto (s kontrabasem místo violoncella), tympány pak dodávají dílu „slavnostní“ ráz. Svatomartinský orchestr hrál bez dirigenta a zjevně ho ani nepotřeboval – souhra byla jedinečná a Mozartova Serenáda vyzněla v jeho podání nesmírně zpěvně a kultivovaně. Lahůdkou pak byla svižná věta finální, ve které předvedl každý z hráčů „sólového“ kvartetu malou kadenci. Vtipná závěrečná kadence tympanisty, jemuž pianissimovými „přiznávkami“ nesměle přizvukoval primista, vzbudila u řady posluchačů upřímný smích. V následujícím čísle večera, Mozartově Klavírním koncertu D dur , KV 537, zvaném „Korunovační“, vystoupil jako sólista a dirigent Murray Perahia. Umělec ověnčený nespočtem významných ocenění působí na pódiu neobyčejně skromně a jeho hra je prostá jakékoli vnějškové okázalosti. Krajní věty koncertu hrál Perahia velmi lehce a vzdušně a jeho stupnicové běhy – jimiž se to zejména v první větě jen hemží – byly tak měkce rozevláté, že nejspíš připomínaly louku rozvlněnou jarním vánkem. Ve volné větě jsme pak mohli už od prvních tónů hlavního tématu obdivovat pianistův neobyčejně jemně nuancovaný úhoz. Perahia-dirigent je stejně neokázalý jako Perahia-klavírista a jeho gesta, jimiž vedl orchestr od klavíru, byla velmi střídmá. Po doznění Mozartova koncertu si obecenstvo vyžádalo na Perahiovi přídavek. Schubertův Moment musical č. 3 f moll – se snově tichým doprovodem v levé ruce a s neuvěřitelně zpěvnou pravou rukou – zněl v klavíristově přednesu jako hudba z nadzemského světa. Mozartovu Symfonii Es dur , KV 543, kterou hrál Svatomartinský orchestr po přestávce, vedl Perahia stejně úspornými a funkčními gesty jako koncert. Průzračné barvy první věty (skvělé „sametové“ klarinety) evokovaly už svět raného romantismu, volná věta okouzlila svou emotivností a jemnou dynamickou profilací, svižný menuet přímo vybízel k tanci a tempo finální věty bylo snad už na hranici hratelnosti. Večer s Murrayem Perahiou a s Academy of St Martin in the Fields nestrhl auditorium k dupání a volání bravo, byl však pohlazením po duši, jakých není nikdy dost.
