Dvoudílný operní večer s názvem Mozart … a ti druzí uvedla Opera Národního divadla ve Stavovském divadle poprvé 4. dubna. Obsahuje Nymanovo půlhodinové dílko Dopisy, hádanky a příkazy (Letters, Riddles and Writs) a operu Klasika (The Classical Style) Stevena Stuckyho. Je to velmi záslužný dramaturgický čin, avšak více než obtížný inscenační úkol. Můžeme se přít už nad tvrzením, že jde o opery. Jsou to spíš specificky složené útvary, kombinující do značné míry kolážovitým způsobem původní hudbu dvou soudobých skladatelů, Angličana Michaela Nymana (narozen v roce 1944) a amerického skladatele Stevena Stuckyho (1949-2016) s důmyslně propletenou kompozicí parafrázující hudbu klasiků. V první nymanovské části s hudbou Mozartovou, v části druhé s téměř nevyčíslitelnou množinou umně zpracovaných úryvků hudebních kompozic skladatelů klasické éry – od Mozarta, Haydna a Beethovena přes Roberta Schumanna, Richarda Wagnera až k Richardu Straussovi. Obě „opery“ jsou spíš rébusem než čímkoli jiným, oříškem pro inscenátory, který vyžaduje nejen tvůrčí invenci, ale také velký nadhled, smysl pro humor, mimořádnou schopnost pro prokomponování a detailní provázání jednotlivých prvků divadelního výrazu.
Především filmová režisérka Alice Nellis na sebe v Národním divadle upozornila již dvěma operními inscenacemi, zejména svou dokonale harmonizovanou inscenací Glassových Les enfants terribles v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích (2011). Inscenace vznikla v názorově neobyčejně semknutém inscenačním týmu (dirigent Petr Kofroň), který ji vypracoval do téměř ideálního tvaru. Následoval Kašlíkův Krakatit na jevišti Národního divadla (2017). Scénografem všech tří operních premiér Alice Nellis byl Matěj Cibulka, kostýmy ve všech třech případech vytvořila Kateřina Štefková.
Hlavním tématem Nymanových Letters, Riddles and Writs na libreto Jeremyho Newsona je bolestný stupňující se střet otce a syna, který se Wolfgangovi Amadeovi vrací i těsně před jeho smrtí. Jevištní prostor scénografa Matěje Cibulky je dosti popisný: uzavřel Mozarta do rokokově tvarované místnosti s masivní postelí – úmrtním ložem, nad nímž zavěsil obří zlatý baldachýn, který se postupem času (technicky dosti toporně) rozevírá do stran a do výše, aby se stal promítacím plátnem pro blížící se zlověstnou postavu Mozartova otce Leopolda. Zanedlouho následuje strohá demontáž postele včetně lamelového roštu, která, domnívám se, svědčí o tom, že se inscenátoři s Nymanovým básnivým a myšlenkově závažným tématem ne zcela sešli. Za další poměrně zásadní omyl považuji obsazení sopranistky Alžběty Poláčkové do role Mozarta (předepsán alt, původně psáno pro kontratenor). Chápu, že po geniálním výkonu pěvkyně ve zmíněné Glassově opeře si režisérka přála s ní znovu spolupracovat a že Alžběta Poláčková o spolupráci také velmi stála, stejně jako její tehdejší kolega Jiří Hájek, ve Stuckyho Klasice představitel muzikologa Charlese Rosena a zástupce Tristanovského akordu. Navíc režisérka neodolala lákavému řešení, že bude zpěvačka Mozarta ztělesňovat v obou částech večera. Leopolda Mozarta a Kritika představuje v první z oper Ivo Hrachovec.
Našla jsem si první, tehdy televizní podobu Nymanova dílka s názvem Not Mozart!, které BBC 2 vysílala jako druhou z pěti krátkých filmových částí, věnovaných roku 1991 dvoustému výročí Mozartova úmrtí. Televizní verze se nynější divadelní podobě příliš nepodobá. Roli Mozarta v ní ztělesnila charismatická Ute Lemper, která ji zpívala a hrála svým charakteristickým vylehčeným, chvílemi až sprechgesangovým způsobem. V této podobě zůstaly Dopisy, hádanky a příkazy i po letech ještě pořád překvapivě svěží a originální. První divadelní provedení bylo v Londýně roku 1992, další uvedla Long Beach Opera roku 2006.
Hudební stránka mozartovského večera ve Stavovském divadle měla místa zdařilá a přesně stylizovaná do kontrastu hudby soudobé a názvuků klasické hudby, temporytmus první části večera však jako by nebyl dopracovaný (mimo jiné problematická délka pauz mezi jednotlivými výjevy), postrádala jsem přehlednější stavbu a detailní hudební hierarchizaci večera i přesnější kontury kontrastních hudebních ploch (dirigent David Švec). Doufejme, že se inscenace více usadí během repríz.
Důkazem poctivé dramaturgické přípravy inscenace je program k mozartovskému večeru uspořádaný a autorsky připravený Ondřejem Hučínem. Bohužel se nepodařilo, jak už to tak i u podobně koncipovaných obsáhlých programů bývá, vytisknout jeho obsah, takže se v odkazech na jednotlivé textové pasáže čtenář musí do značné míry zorientovat sám. Informační šíře spisku je však obdivuhodná.
Druhá část večera, opera Klasika Stevena Stuckyho na libreto Jeremyho Denka, v níž se skladatelé Haydn (Tomáš Kořínek), Mozart a Beethoven (Pavel Švingr) setkávají s autorem knihy o hudebním klasicismu Charlesem Rosenem, má závažné i zábavné muzikologické téma, které rozvíjí od vážně míněných soudů o hudbě po grotesku. Klade vedle sebe chytré názory Charlese Rosena vedle naivních a přemoudřele vlezlých promluv Henryho Snibbleswortha, Ph.D. a také Barmana (Josef Moravec) až k bláznivé muzikoložce přednášející o sonátové formě, ale také Dominantě a Donně Anně (Lucie Hájková), mezi postavami jsou Tónik, Don Giovanni a Posluchač v podání Daniela Klánského, Subdominanta a Posluchačka Veroniky Hajnové, také Komtur (Ivo Hrachovec). Libreto je místy hravé a vtipné, ale obsahuje i místa, v nichž sklouzává k mnohoslovnosti mluveného textu, který je velmi obtížné přetavit do přesvědčivého anglického znění. Také zjevení Roberta Schumanna na konci operky je danajským darem pro mezzosopranistku Michaelu Zajmi.
Premiéra prvního uvedení těchto oper v České republice klade na interprety enormní nároky a na jeho přípravu by měla být rezervována patřičně dlouhá doba, aby mohlo být vypracováno do nejjemnějších detailů v souhře všech zúčastněných složek. Je neuvěřitelně obtížné a jeho podoba by měla být co nejpřesnější a bezchybná – taková, jaké se podařilo dosáhnout v již zmíněné inscenaci Glassovy opery Les enfants terribles nebo v podobně dokonalé Dočekalově inscenaci opery Ivana Achera Sternenhoch (2018). Nicméně i seznámení s pro nás neznámými soudobými operami, navíc s tématem Mozart a jeho životní úděl, obsahujícími mezi jiným názorné pasáže o výstavbě sonátové formy (zkomponované mimochodem v podobě skutečné sonátové formy) může zájemce o klasickou hudbu nejen pobavit, ale, bude-li chtít, i poučit.
