středa, 1. květen 2013

Mosty ke hvězdám

Napsal(a) 

Mosty ke hvězdám, foto Xiaohui Shan Mosty ke hvězdámfoto: Xiaohui Shan

V pražském hudebním životě se v poslední době poměrně často střetává více koncertů jednoho souboru, každý z nich s výrazně odlišným programem. Pravidelně se to v poslední době děje v případě Collegia 1704 , které souběžně uvádí svůj tradiční cyklus Hudební most Praha-Drážďany a první ročník své nové koncertní řady Hvězdy barokní opery. Dne 15. 2. představilo Collegium 1704 v kostele sv. Šimona a Judy další část Hudebního mostu – skladby Jana Dismase Zelenky v konfrontaci s tvorbou Johanna Sebastiana Bacha: dva naprosto rozdílné, originální pohledy na podobné téma – zamyšlení nad přibližujícími se Velikonocemi a jejich významem v rámci církevního roku. Zelenkovy skladby dramaturgicky kompaktní celek zarámovaly. Na začátku zazněla Sinfonia k oratoriu I penitenti al sepolcro del redentore ZWV 63, na závěr Miserere c moll ZWV 57, které bylo v drážďanském dvorním kostele poprvé provedeno roku 1736; Zelenkův nástupce Franz Anton Schubert ho uvedl ještě o sedmdesát let později, v období napoleonských válek. Tvorbu Johanna Sebastiana Bacha reprezentovaly obsahově podobně laděné kantáty Liebster Jesu, mein Verlangen BWV 32 a Nach dir, Herr, verlanget mich BWV 150; doplnilo je Adagio a fuga d moll F. 65a Wilhelma Friedemanna Bacha (v letech 1733–1746 varhaníka drážďanského městského kostela sv. Žofie a tudíž i Zelenkova kolegy). Collegium 1704 na tomto koncertě vystoupilo spolu s Collegiem Vocale 1704 . Velké sólové party přednesli rakouská sopranistka Nicola Proksch a basista Jan Martiník , menší členové Collegia Vocale Marta FadljevičováČeněk Svoboda . Nikola Proksch zněla v první Bachově kantátě poněkud nejistě – ve druhé polovině programu však už podala dobrý výkon; Jan Martiník, který vládne velmi příjemným hlasem, byl v obou Bachových kantátách naprosto suverénní a jeho projev byl co do stylovosti vzorově čistý. O kvalitách instrumentálního a vokálního souboru není třeba se nijak zvlášť rozepisovat – Collegium 1704 a Václav Luks dnes patří mezi světovými ansámbly, které se specializují na starou hudbu, k nejkvalitnějším. Znovu se to potvrdilo 26. 2. v Rudolfinu, na dalším koncertě cyklu Hvězdy barokní opery, s podtitulkem Mezi nebem a zemí. Tentokrát vystoupila s Collegiem 1704 jako sólistka italská altistka Sonia Prina – zpěvačka s dlouholetými zkušenostmi v oblasti provádění starší hudby a pozoruhodným hlasem: možná už ne úplně mladistvě znějícím, ale téměř nepravděpodobně pružným a schopným s neuvěřitelnou lehkostí nejen překonávat technická úskalí barokního vokálního repertoáru, nýbrž mu kromě „těla“ dát i duši – a zároveň velmi pečlivě interpretačně odlišit hudbu světskou a duchovní. Program večera byl sestaven do formy barokního pasticcia. Zahájily ho tři věty Händelovy Vodní hudby HWV 348, které dohromady vytvořily typickou italskou operní ouverturu (Allegro – Andante – Allegro), a dvě árie z Händelovy opery Giulio Cesare , HWV 17. Následoval blok duchovní hudby: sinfonia k oratoriu Leonarda Lea Santa Elena al Calvario (v první polovině 18. století provedeného i v Praze) a po ní Vivaldiho moteto Longe mala, umbrae, terrores, RW 629. Po přestávce zahájila druhou polovinu programu sinfonia k opeře Nicoly Porpory Carlo il Calvo , po níž Sonia Prina zazpívala další čtyři Händelovy árie – dvě z opery Amadigi di Gaula , HWV 11 a další dvě, od ostatního programu oddělené introdukcí k opeře Domenica Sarra Didone abbandonata , z Rinalda , HWV 7 (ze kterého byl i první přídavek) a Rodelindy , HWV 19. Způsob, jakým Václav Luks řídí orchestr a vede zpěváky je nekonvenční; pokaždé však dokáže hudebníky strhnout k vynikajícím výkonům a obecenstvo naprosto okouzlit. Beze zbytku to platilo i v tomto případě – obdiv obecenstva si zasloužil nejen brilantní projev sólistky večera, nýbrž i jednotliví členové orchestru (zvlášť je třeba zmínit jeho dechovou sekci – hobojistky, hornisty a clarinisty). Jako celek představují Hvězdy barokní opery obohacení pražského hudebního života o nový, pozoruhodný prvek: lze jen doufat, že na dlouhá léta.

Nakonec je třeba alespoň krátce připomenout ještě jinou významnou hudební událost: provedení opery Argene, regina di Granata , kterou v době svého pobytu ve Vídni kolem roku 1802 na žádost manželky císaře Františka I. napsal jeden z nevýznamnějších českých skladatelů všech dob, Antonín Rejcha. Opera byla uvedena soukromě, ve vídeňské císařské rezidenci; císařovna Marie Terezie Neapolsko-Sicilská v ní ztělesnila hlavní roli. Při pražském provedení 20. a 21. 2. ve Smetanově síni se Argene ujala Kateřina Kněžíková ; Almerica zpívala Michaela Šrůmová , Edimira Jaroslav Březina a Velekněze Zdeněk Plech ; pro onemocnění Jany Šrejma Kačírkové byla vypuštěna role Rossane. Sólisté, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK (v malém obsazení) a Český filharmonický sbor Brno tu podali za energického řízení Vojtěcha Spurného velmi dobrý výkon. Rejchově operní tvorbě (u nás jinak téměř neznámá) by rozhodně stálo za to systematicky věnovat pozornost – už proto, že Argene naznačuje, že její autor v době, kdy ji psal, stylově už směřoval jinam, než jeho učitelé Salieri a Albrechtsberger. Argene nejspíš ze všeho připomíná hudební řeč oratorií Rejchova přítele a mentora Josepha Haydna – kompozičně stojí na samém rozhraní klasicismu a romantismu, výrazněji romantická však stále ještě není. Bylo by zajímavé, kdyby FOK (nebo kterýkoliv jiný orchestr) v provádění jeho oper a kantát pokračoval – posluchače, znalého operních děl Berliozových a Gounodových by tu možná čekalo(?) nejedno překvapení.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.