neděle, 9. leden 2005

Moravský podzim

Napsal(a) 

Tradiční brněnský podzimní hudební festival Moravský podzim, dřívějším názvem prostě "Mezinárodní hudební festival Brno", neprošel během svých 39 ročníků nikdy žádnou radikální přeměnou, postupem času se z něj však oproti počátečnímu stavu stalo něco zcela jiného. Tehdy šlo o vpravdě elitní přehlídku, přísně vedenou zvoleným tématem, doprovázenou muzikologickou konferencí na stejné téma. Ohlas byl ohromný a navzdory těžké době se podařilo "protlačit" některé až neuvěřitelné počiny. Za všechny uveďme třeba českou premiéru Messiaenovy monumentální symfonie Turangalîla zasvěcené mystériím křesťanské lásky. Toto provedení bylo navíc doprovázeno besedou s autorem - to vše v tuhém normalizačním roce 1972.

Dnes je Moravský podzim typickým festivalem zaměřeným zkrátka na "to nejlepší", co je zrovna k dispozici a co si lze dovolit zaplatit. Prvek tvůrčí dramaturgie, který také považujme za umělecký čin, se během doby vytratil a nahradil ho manažerský přístup získávání známých hudebních osobností. Přesto stále existuje snaha vystupovat každý rok s nějakým tématem. Ta se především v posledních letech jeví jako neužitečná až škodlivá. Nejde už totiž o dramaturgii, ale o skořápku, jež se zděděnou tradici snaží zúročit vůči méně zkušeným a spíše společensky motivovaným posluchačům, kterým nutí pocit, že jsou svědky něčeho náročného.

V minulých třech letech byla volena témata, která neměla s hudební stránkou věci příliš společného; pro jistotu vznešeného efektu byla většinou překládána do latiny: Znějící pohyb (2003), Hudba na objednávku (2002) a O lásce a smrti (2001). Tyto hříčky připomínají spíše tituly výchovných koncertů. Naštěstí jsou chápány volně a i jejich důslednost je proměnlivá. Tím nesmyslněji však působí jejich zdánlivá nezbytnost.

Letošní, po letech opět hudební festivalové téma Janáček, Dvořák - Země, odkud pocházíme , v této souvislosti působí jako pozitivní obrat. Přestože je třeba jej přivítat a ocenit, nabízí se také otázka, nakolik velkým přínosem je program, tematicky sestavený z děl, jež patří i v rámci běžné koncertní sezony k vůbec nejhranějším. Vhodnost jeho skladby se pokusím rozebrat u jednotlivých koncertů. Již nyní se však nelze vyhnout kritické poznámce, že neutuchající důraz výhradně na nejznámější české skladatele, umístěné na piedestalu národní hrdosti, je zápecnický a vůči ostatním zdejším tvůrcům macešský. Zvolené téma je vhodným alibi k pohodlnému papouškování oblíbených skladeb, v případě některých těles z ciziny však dokonce působí rušivě a zbytečně.

Vhodným řešením pro danou situaci by bylo zavedení multitematického přístupu: každý ročník by připomínal jednoho či více jubilujících skladatelů, k tomu by se mohla přibrat nějaká mimohudební témata, tvorba určité epochy atd. Každému z těchto dramaturgických motivů by mohly být věnovány dva či tři koncerty, ale třeba také jen jeden. Hostování význačných ansámblů z ciziny by pak nebyla mařena programovými mantinely a bylo by s klidným svědomím lze vybírat to nejzajímavější z jejich repertoáru. Byli bychom tak ušetření případů, kdy jsou specialisté na hudbu své (či jiné) země nuceni vypotit uspokojivou interpretaci hudby Janáčkovy, Smetanovy či Dvořákovy, v níž je Česká filharmonie většinou beztak prakticky nedostižná. Některé koncerty letošního Moravského podzimu jsou toho dokladem.

S velkou slávou zahajovali festival Vídeňští filharmonikové . Pověstný superorchestr přijel s díly - jak jinak - Dvořákovými a Janáčkovými. Kdo se však nechal strhnout a očekával bombastické efekty, mohl být po právu zklamán. Na dirigentském stupínku totiž stanul Nikolaus Harnoncourt , proslulý zvukový čaroděj a specialista na starou hudbu, který rád ukazuje svůj interpretační názor i na díla pozdější doby. Jeho charismatickému přístupu mohou někteří "očekávači" vytknout vysoce subjektivní pohled na hudbu. To je sice závěr oprávněný - Harnoncourt si vůči stávající interpretační tradici dovoluje opravdu hodně, nicméně v době přemnožených sériových supervýkonů bychom asi měli hledat chybu spíše na straně těch posluchačů, kterým chybí otevřenost a žádají pouze splnění určitých měřítek.

V menším obsazení smyčců působilo odromantizované Dvořákovo Te Deum místy až händelovsky. Tato oproštěnost byla umocněna nezvykle pomalými tempy ve středních částech. Janáčkovo Věčné evangelium bylo nacvičeno pečlivě, bylo však zřejmé, že je orchestr hraje poprvé. Bylo chybou nutit orchestru, jehož vystoupení si lze dovolit jednou za několik let, skladbu, která nenáleží do jeho repertoáru a tudíž nemůže být ansámblem provedena optimálně. Přesto je třeba vysoce ocenit nevídané mistrovství, s jakým se jednotliví hráči vrhali do nesnadných Janáčkových nápěvkových "breaků". V obou vokálních skladbách bylo těžké hodnotit sólisty (Ľuba Orgonášová , Ľudovít Ludha a Ivan Kusnjer ). Stále častější zajímavá praxe umísťování sólistů za orchestr je totiž v případě obrovitého Janáčkova divadla, o jehož prakticky hluché akustice by bylo lze psát u každého koncertu, nápadem špatným. Neztratil se však excelentní výkon Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala ), jehož zvukové kvality a dynamické možnosti v poslední době rostou koncert od koncertu. Početně snížený orchestr byl po přestávce jedním z prostředků posílení klasicistních rysů Dvořákovy Osmé symfonie . Prakticky maximální možný interpretační posun Dvořáka směrem k jeho milovanému Beethovenovi byl překvapivý a objevný, nelze se však divit, že byl příčinou zklamání mnohých přítomných. Bylo také zřejmé, že vídeňští jsou v této skladbě mnohem více "doma" a strhujícímu rytmickému víru skladby se nemuseli mnoho učit. Za zmínku stojí přímočarý výraz lesních rohů, jejichž riskantní styl hry se až na jedinou výjimku obešel bez zaváhání.

V komponovaném sborovém večeru se Pěvecké sdružení moravských učitelů (sbormistr a dirigent Lubomír Mátl ) spolu s mužským vokálním kvartetem QVOX představilo v nejnáročnějších Janáčkových mužských sborech nepochopitelně hned na začátku. Obrovská výrazová bohatost a vysoké odhodlání tohoto tělesa zřejmě do značné míry pramení z jeho amatérských kořenů. Učitelé zpívají většinou zpaměti a vysoký věkový průměr dává jejich zvuku patřičnou sytost. Janáčkovy mužské sbory, které toto více než stoleté těleso zpívá nepřetržitě od doby jejich vzniku, jsou v jeho podání prakticky nedostižné.

Nejen na Vídeňské filharmoniky, ale také na domácí orchestrální těleso číslo jedna bylo dlouho dopředu vyprodáno. Každý chtěl být svědkem triumfálního návratu Zdeňka Mácala v čele České filharmonie do svého rodného města. O kvalitách i zvláštnostech našeho interpretačního klenotu bylo napsáno mnohé, z pozice šéfdirigenta je však třeba pečovat o to, aby se klenot leskl a zářil. Ze zkušenosti víme, že ne každý špičkový dirigent má tu správně namíchanou leštěnku. Mácal však na její tajemství přišel a dokáže se svými svěřenci dosáhnout výkonu velice dobře srovnatelného s jakýmkoliv jiným světovým orchestrem. Česká filharmonie jako by využívala svoji geografickou polohu: spojuje něco ze zvukové vřelosti a síly ruské školy s důrazem na technickou disciplínu a řád typický především pro přední orchestry britské či americké. Meze tohoto přístupu se občas projevují v nepatrných intonačních odchylkách (v mnohem větší míře typických právě pro ruské orchestry), vcelku se však disciplína, kterou jsou svázána kupříkladu výrazná vibrata smyčců či krajní dynamické polohy u žesťů, jeví jako dostatečná. Mácalem nesmírně precizně propracovaná rytmika zapůsobila především v závěrečné Janáčkově rapsodii Taras Bulba , jejíž provedení ohromilo i otrlé hudební znalce. Až drtivě působivá hra podnítila jinak spíše usedlé brněnské obecenstvo k dlouhotrvajícím hlučným ovacím vstoje. Atmosféře koncertů festivalu obecně a tohoto obzvlášť velice prospělo vpuštění mladých posluchačů dovnitř na široké schody hlediště.

Smutnou kaňkou na jinak epochálním koncertě byl sólový výkon impulsivního violoncellisty Mischy Maiského ve Dvořákově Koncertu h moll . Stárnoucí umělec slavné minulosti hrál pod psa, a co víc, různými dynamickými, rytmickými a především tělocvičnými fintami se snažil své nedostatky skrýt, což je třeba zhodnotit jako podvod. Špičková hudební scéna má oproti jiným handicap. Kdyby se třeba takoví fotbalisté rozhodli, že po získání prvenství v prestižní soutěži přestanou trénovat a pečovat o životosprávu, jejich lenost se ihned objektivně projeví v pádu do nižších divizí. Pokud však k obdobnému jednání dojde v případě sólového virtuosa, může trvat hodně dlouho, než to strnulá hudební scéna vezme na vědomí. Maisky měl na svém brněnském koncertě až existenční problémy se základní technikou a podle předvedeného výkonu to vypadá, že už necvičí hodně dlouho. Přičtěme k tomu ještě bezohlednou ignoranci souhry s orchestrem a svévolné tempové přeryvy, vyjde nám prostě trapas. Zneuctění se v přídavku neubránil ani velký Johann Sebastian Bach a Preludium k jeho sólové Violoncellové suitě G dur . Je otázkou, jestli by festivalový management neměl být za své dobře zaplacené sólisty tak trochu odpovědný a třeba se alespoň rámcově na aktuální stav jejich formy informovat.

Pozoruhodně sestavený večer, nazvaný Mezi sněním a dramatem , zahájil příslib naší nejmladší pianistické generace Jan Jiraský Janáčkovými Mlhami a Smetanovými Sny . Na technice jeho hry je znát píle a snaha o co nejprůzračnější a dynamicky zřetelné vyznění i těch nejdrobnějších detailů. Díky této pečlivosti bychom marně hledali jediný odbytý tón. U Jiraského ale najdeme také něco, co u mnohých jeho vrstevníků chybí: vyzrálý a po emoční stránce vysoce kultivovaný projev. Takový cit pro logické vedení frází mu mohou závidět zástupci všech generací jeho cechu. Po přestávce přišlo zřejmě největší překvapení letošního ročníku a jeden z nejsilnějších zážitků. Za citlivého a patřičně impulsivního Jiraského doprovodu provedli pěvci Jaroslav Březina a Hana Minutillo Janáčkův Zápisník zmizelého . Březina, který náročný tenorový part převzal jako záskok, předvedl natolik strhující pěvecký i dramatický výkon, že z toho až mrazilo v zádech. Svou úlohu vzal vážně i herecky a z pódia Besedního domu na chvíli udělal dějiště velkého dramatu. Zpíval pochopitelně zpaměti a posluchači zřejmě dlouho nezapomenou uhrančivý a omámený pohled jeho očí. Především si ale asi uchovají vzácný zážitek, za který vděčí skvěle technicky disponovanému a příjemně barevně posazenému hlasu našeho předního tenoristy. Jeho propracovaný jevištní koncept provedení ve všech ohledech zdárně plnila i zmíněná představitelka Zefky.

Po šesti letech do Brna opět zavítal vrcholný ruský orchestr. Tehdy stál v čele Ruského státního symfonického orchestru dnes již nebohý Jevgenij Světlanov. Nyní se s Moskevskou filharmonií představil Jurij Simonov . Obě tato vystoupení měla mnoho společného: v obou případech podali hráči epochální výkon v ruské klasice, oba koncerty vzbudily mezi diváky i kritiky značné kontroverze a v obou případech byly těmto ojedinělým tělesům zcela zbytečně vnuceny Janáčkovy skladby, s jejichž interpretační tradici nemají pravidelný kontakt. Na rozdíl od Světlanova, který výběrem z Janáčkových Lašských tanců v extrémně pomalých tempech popudil některé přítomné (přitom ale vlastní vyhraněný provozovací názor byl asi jediným možným opodstatněním, proč by měli Rusové hrát Janáčka v jeho rodném Brně), se Simonov pustil do nastudování Amara s maximální snahou uctít skladatele a jeho město. Nezvyklá volba temp a hutná zvukovost dodaly provedení díla nespornou originalitu.

Bylo by chybou poměřovat ruské orchestry čistě evropskými měřítky. V jejich hře se totiž na evropský vynález symfonického orchestru roubuje vypjatý východní temperament a až hraniční emotivní náboj. Upozaděny jsou formální kvality, kterým jsme navyklí říkat "kultivovaný zvuk" či "vznešený projev", a do popředí se dostává velikášská snaha o co nejsilnější prožitek. Bylo by dobré uznat tyto kvality jako danost a nesnažit se vytýkat absenci jiných, o které těmto hudebníkům vůbec nejde. Podobně je tomu totiž v samotné ruské hudbě, literatuře, ale také třeba v historii, vědě či průmyslu. Člověk si na koncertě snadno vybaví slova legendárního Davida Oistracha, že ruskou hudbu je třeba hrát jako o život. Názory odsuzující ruský styl hry jsou pochopitelné, ale dělají chybu v tom, že ignorují kulturní reálie a priority těchto umělců. Až překvapivě podobně si notují recenzentky našich deníků v názoru na styl hry, spojený v jejich statích také s výkony Moskevské filharmonie na Pražském podzimu (sluší se říct, že z vlastní zkušenosti referuji pouze o brněnském vystoupení s jiným programem; jde mi však o princip): "(...) víc než "béčkovou" kvalitu, vyznačující se spíše tvrdším, někdy až řachavějším zvukem, zahraniční tělesa nepředvedla." Diváci jsou pak peskováni, že "tento způsob hraní, jenž by se dal také popsat jako 'hodně rychle a hodně nahlas', asi považovali za prvotřídní, a někdy dokonce aplaudovali vstoje." (Věra Drápelová, MF Dnes, 5. 10. 2004). Ve stejný den píše Dita Hradecká na stránkách Lidových novin: "Pozvané orchestry jsou, málo platné, z kategorie B nebo C". Ani ona se neubrání poznámkám na adresu nadšených posluchačů, chovajících se prý podle vzorce "čím rychleji a hlasitěji, tím větší aplaus". Ze stejných důvodů bychom totiž za takto povrchní mohli označit i samotné skladby Prokofjevovy (Praha) nebo Čajkovského a Rimského-Korsakova (Brno). Řachavá je prostě celá ruská hudba již od Glinky a řachavá ruská interpretační škola dokáže její řachavé priority podat mnohem lépe, než leckterá jiná. Výraznost barevné Rimského instrumentace a patřičně ubíjející sílu mohutných fortissim předvedli v brněnském provedení Šeherezády Moskvané nedostižně.

Podtrženo a sečteno, po interpretační stránce byl letošní Moravský podzim na vysoké úrovni a předchozích několik ročníků suverénně překonal. Po odladění manažerských a dramaturgických nedostatků by se z něj opět mohl stát festival, kvůli kterému stojí za to na pár dní do Brna přijet. Ocenění si zaslouží také tištěné programy, v nichž zpívané texty nechyběly v originále ani v případném českém překladu. (Kéž by to tak někdy bylo samozřejmostí.) Vydrží Moravskému podzimu vzestupná tendence i v příštích ročnících?

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.