Přední česká mezzosopranistka Markéta Cukrová, její slovenská paralela sopranistka Slávka Zámečníková a pianista Miroslav Sekera. Trojice aktérů, kteří se postarali v pondělí 24. června o velký posluchačský zážitek na Mezinárodním festivalu Leoše Janáčka v Ostravě. Koncert se konal v komorním sále Fakulty umění Ostravské univerzity a na programu byly Moravské dvojzpěvy Antonína Dvořáka a vybrané klavírní kompozice Bedřicha Smetany.
Když se řekne Antonín Dvořák, najde se stále dost lidí, kterým se něco vybaví: Symfonie, opery, kvartety, duchovní díla, lokomotivy, holubi… a taky písně. Dvořákovy melodie patří vedle Čajkovského, Mendelssohna a Schuberta ke stále žhavým reliktům hudebního romantismu. Znají je lidé různých kontinentů, ačkoli je napsal český skladatel pocházející z nuzných vesnických poměrů. Hráč na violu a učitel hudby? Kombinace, která nenabízí zrovna guilty pleasure. V roce 1875 se ovšem v životě čtyřiatřicetiletého skladatele zablýsklo na lepší časy. Počátkem února Dvořák získal rakouské státní stipendium ve výši 400 zlatých, což byl přibližně dvojnásobek jeho celoročního platu varhaníka v kostele! Jednou z podmínek stipendia bylo do roka předložit zprávu o tom, jak s podporou naložil.
V té době už Dvořák působil jako učitel hudby a korepetitor v obchodnické rodině Neffů. Cyklus Moravských dvojzpěvů vznikl z praktických důvodů na přání Dvořákových chlebodárců. Zadání sice znělo původně jinak, ale mladý skladatel si umíněně prosadil svou. Naštěstí. O osudu díla rozhodl především skladatel Johannes Brahms, který duety nekompromisně doporučil k vydání tiskem. Publikovat skladby neznámého českého autora v prestižním hudebním vydavatelství byl risk, ale štěstí přeje připraveným.
Přípravu nezanedbaly ani mezzosopranistka Markéta Cukrová se sopranistkou Slávkou Zámečníkovou, které se ujaly interpretace za klavírní spolupráce Miroslava Sekery. Pro pořádek připomeňme, že Markéta Cukrová má s konkrétním Dvořákovým opusem bohaté zkušenosti, které v roce 2018 vyústily nahrávkou Moravských dvojzpěvů. Na ní tehdy etablovanou mezzosopranistku doplnili Simona Šaturová a pianista Vojtěch Spurný. Ani současnou kolegyni Cukrové není třeba obšírně představovat. Raketový nástup Slávky Zámečníkové na uměleckou scénu byl impozantní a slovenská sopranistka své kvality potvrzuje ve Vídeňské státní opeře, Francouzské národní opeře a na dalších prestižních evropských adresách.
Koncert měl z počátku dramaturgii podobnou zmíněnému albu: dámy otevřely Moravské dvojzpěvy písněmi Možnost, Jablko, Věneček a Hoře z osmatřicátého opusu, které Dvořák napsal v roce 1877. S perlivou lehkostí, ohleduplnou dynamikou a nádherným výrazem, který každou píseň vyprávěl přiléhavými a nápaditými způsoby. O vybočení z konvenčního průběhu koncertu se postaral pianista Miroslav Sekera, který po čtyřech uvedených duetech zahrál výběr z cyklu Bagatelles et Impromptus Bedřicha Smetany. Osm intimních drobných skladeb skladatel napsal v pouhých dvaceti letech ještě jako žák nevidomého klavírního pedagoga Josefa Proksche.
První z nich Nevinnost Sekera ztvárnil graciézně s živými rubaty. Interpretační volnost si pianista dovolil i v následující Idyle, aniž by narušil zvonivý a hravý charakter šestnáctinových not. Velmi plasticky Sekera zahrál i čtvrtou Bagatelu nazvanou Touha s originálně koncipovanou melodií v pravé ruce, kterou klavírista s citem proměnlivě koloroval melodickými ozdobami. Z cyklu dále zazněla jeho nejrozměrnější část Pohádka v pozoruhodném fantazijním modu, kde posluchače upoutala ponurá barva spodních oktáv a virtuózně koncipovaná melodika v pravé ruce. Sekera cyklus zakončil částmi Radost a Láska.
Možná je trochu škoda, že pianista vypustil Sklíčenost a Nesvár, která celý cyklus uzavírá. Některé skladby Sekera uvedl v jiném pořadí, než jak jsou uvedeny v kritickém vydání a manuskriptu, nicméně jednotlivé bagately na sebe nejsou tematicky ani žánrové vázané, proto lze i tuto variantu akceptovat. Hra Sekery okouzlila čistotou linií, skvělou technikou a hudební poezií, s níž se dokázal ponořit do křehkého hudebního vesmíru.
Po přestávce přišla další série Moravských dvojzpěvů, tentokrát opus dvaatřicátý, který Dvořák napsal v roce 1876. Zazněly písně A já ti uplynu, Veleť, vtáčku, Dyby byla kosa nabróšená a V dobrým sme se sešli. Markéta Cukrová a Slávka Zámečníková opět spolehlivě nalezly kouzlo jednoduché, a přesto geniální hudby. S pochopením pro dějové peripetie a emocionální nuance jednotlivých písní zpívaly bez patosu, prostě a srozumitelně. S nádherně ohleduplnou dynamikou a uvědomělým smyslem pro barevnou stránku hudby. V souznění, které bychom mohli s nadsázkou nazvat „Simply the best“.
Poté přišlo další přemostění ke Smetanovi. Tentokrát Sekera zahrál koncertní etudu Na břehu mořském, která patří k nejreprezentativnějším klavírním dílům skladatele. Připomeňme, že Sekera vybrané Smetanovo dílo před pár lety úspěšně představil na svém profilovém albu, které obsahuje i zmíněnou kompozici. Pianista se koncertní etudy ujal s podobnou vehemencí, temperamentní dynamickou škálou a citem pro barevné odstíny. Přitom je jeho hráčský projev velmi pokorný, skoro by se chtělo napsat introvertní.
V poslední fázi koncertu zaznělo dokončení Dvořákova cyklu písněmi Slavíkovský polečko malý, Holub na javoře, Voda a pláč, Skromná, Prsten, Zelenaj se, zelenaj, Zajatá, Neveta a Šípek. O přídavek se postarala kratičká Na tej našej střeše, jakási Dvořákova hříčka, po níž si publikum přálo ještě jeden přídavek. Tentokrát dámy přednesly Dvořákovu árii Měsíčku na nebi hlubokém v úpravě pro dva vyšší hlasy a klavír. Interpretačně důstojná, byť možná poněkud obehraná tečka, nebýt ovšem nevšední úpravy pro dueto, která vnesla do árie nové intervalové rozměry a napětí.
Koncert Markéty Cukrové, Slávky Zámečníkové a Miroslava Sekery byl jednoduše půvabný. Měl všechny nezbytné věci, které k Dvořákovi patří: zdravé sebevědomí, cit pro míru a pochopení pro krásu hudby a slova bez nadbytečných excesů. Jako by jejich noblesní, pokorný i vášnivý interpretační projev vybízel: zpívejte sami, stejně si zpíváte v duchu pořád! Ztvárnění všech tří sólistů bylo ukázkou dokonalé spolupráce, harmonie a vzájemného respektu. Hlasy Cukrové a Zámečníkové se barevně neobyčejně hezky vyjímají a vzájemně doplňují. Slovenská sopranistka obstála vedle zkušenější kolegyně znamenitě a ukázala, že pověst, která její obrovský talent předchází, ani trochu nepřehání.
Na závěr bych rád ocenil způsob klavírní spolupráce Miroslava Sekery. Něco tak gentlemanského, rytířského a kultivovaného jsem v této provozovací praxi dlouho neslyšel. Bylo by ideální, kdyby se tato trojice nad hudbou Antonína Dvořáka sešla nejenom na koncertních pódiích, ale také v nahrávacím studiu. S nejvyšší pravděpodobností by z jejich vzácné umělecké symbiózy vzešla nová nahrávka, která rozhodně nebude jen do počtu. Dám celou lokomotivu za to, že by se zařadila mezi absolutní interpretační klenoty!
